Slepičky

9. června 2018 v 7:58 | Accuracy |  Zážitky
Dnes je to už přes rok, co jsme si pořídili 6 krásných slepiček.
Objednala jsem je z Drůbežárny Prace, dovezli nám je v autě. Trochu se sekli s výběrem, místo 2 deklabů, 2 černých Moravií a 2 Lohmanů máme 3 deklaby a 3 hnědé Hissexky, ale přežijeme to.
Máme je necelé dva měsíce. A už nesou. Hodně nesou. Už šest dnů v řadě máme 6 vajíček. Jsou to holky šikovné. :D
Ve výběhu mají pořád ještě dost zeleno. Čekala jsem, že z toho nadělají větší mlat, ale asi že je sucho, tráva se drží.
Mají tam stín stromů a kompost. Jsou spokojené.
Ty bílé jsou mnohem více akčnější, ale dříve chodí na hřad a později vstávají. Méně sežerou, mají menší vajíčka a statisticky méně nesou, ale mohly být mladší a nasadit později. I když si spíš myslím, že jsou jen nervnější a hůře snášejí změny.
Hnědé jsou oproti bílým těžkotonážní. Jedna je celá hnědá, druhá má bílá peříčka na krku, poslední na krku i v ocase.
Bílé jsou větší oříšek co do rozlišení. Největší bílá šéfuje, má největší hřebínek a celkově vypadá drsňácky. Zbývající dvě jsou dost podobné.
Mají i jména. Velká bílá je Radim, dvě zbývající jsou Raptor. Raptor znamená zloděj. Doufám, že nás neokrádají. :)
Hnědá bez bílé je Jahoda. Hnědá s bílým krkem je Kvik a kvok. A poslední se jmenuje Paní Ing. Je z nich nejdravější. Radim zase ráda lítá. Raptor a Raptor se jedna o druhou hodně starají. Kvik a kvok je místní otloukánek. A konečně Jahoda je mírná, klidná a rozumná slepička.
 

Medvědí česnek

9. dubna 2018 v 17:21 | Accuracy |  Zážitky
Loni přesně na den jsme se byly podívat na medvědí česnek. Jeho místo výskytu se nachází asi 5 km od našeho domu. O půl jedné jsme já a máma vzaly našeho psa a vydaly se na výlet.
Cesta je dost z kopce, chvíli kamenitá, chvíli typická lesní cesta. Vede smíšeným lesem, na okrajích roste podběl a jahodiní. Bylo krásně, pod mrakem, ale teplo a bezvětří. Měly jsme malou svačinku, našemu čtvernožci jsem vzala pár granulek Natural and Delicious. Je to labrador, granule byly pro středně velké psy, tak jsou na něj dost malé. Ale celkem si s nimi umí poradit.
Mimo svačiny a pití jsme s sebou vzaly i košík na medvědí česnek. Udělaly jsme si z něj pak pesto. Super!
Podběl a kopřivy jsem sušila v sušičce. Uvidíme, jestli to někdo bude užívat. :)

Chcete být učitelem??

22. ledna 2011 v 23:08 | Accuracy |  Texty
Nenechte se zmýlit malým počtem žáků v učebně. Zbytek přijde tak za čtvrt hodinky - musí nakoupit v Žabce naproti kuřivo, čipsy a redbuly. Když omladina dorazí, vevalí se s ní do třídy čmoud trávy, cigár a tabáku z vodních dýmek. Jakmile se žáci usadí, začnou si vyměňovat flašky s pitím (pitný režim zaručuje školní řád). Vzduchem létají z první do poslední lavice plastové lahve, které se občas za letu srazí. "Kreténe, debile, zmrde!" ozve se obvykle po takové kolizi, což druhá strana kvituje slovy: "Mrdám na tebe, čůráku vyjebanej! (oslovení "čůráku" je dnes mezi mládeží konverzační obrat stejně jako kdysi "vole").
            Když ty štěbetálky za cenu vyřvaných hlasivek ztišíte, začíná nejklidnější fáze hodiny. Třetina třídy zalehne se staženými kapucemi na lavice dospat noc strávenou na ICQ či Wowku (World of WarCraft), třetina si začne vyřizovat korespondenci v mobilu a zbytek osazenstva tupě zírá vyrývaje žiletkou klikyháky do lavic či, patří-li k hnutí emo, do svého předloktí. Nyní můžete začít s výkladem. Ovšem i kdybyste jim říkali, že jste právě vynalezli elixír nesmrtelnosti, jedinou reakcí bude cedulka NUDA K CHCÍPNUTÍ! opřená o penál dívenky, kterou vzali bez přijímaček na gymnázium, přestože běžně píše "bríle", "výtr" či "lžýce".
            Při psaní na tabuli dejte pozor, aby v křídě nebyl špendlík a uvnitř tabule přilepená vložka nebo použitý toaleťák. Nikdy nedávejte k rozboru věty jako Chlapec měl malého ptáčka, Láďa objel vesnici či Jedli jsme vejce natvrdo. Jakýkoli dvojsmysl dohání znalce Kameňáků a Prciček k nepříčetným záchvatům smíchu. Při "totálním výtlemu" začnou hýkat, nekoordinovaně sebou zmítají, až se smíchy svalí pod lavici, kde ještě dlouze tlučou rovnátky o lino. Žáci s největším počtem uhrů na cm² jsou dvojsmysly uneseni natolik, že zuřivě čmárají po lavici kosočtverce a nápisy PRC, MRD, ŠUK. Donutíte-li je to smazat, vylijí na lavici celý obsah ředidla a ve třídě je rázem nedýchatelno. Po otevření oken dozajista nějaký šikula zapálí na parapetu noviny, takže se dovnitř vevalí hustý dým.
            Vytrženi cvrkotem z letargie začnou žáci kolektivně syčet, bučet, mečet, mňoukat, vzájemně si prozvánět mobily či pouštět písně typu: "Jsem gay, jsem teplej!" Hoch, jenž za celý rok nesundal z hlavy kšiltovku, v níž vypadá jako lego panáček, na vás ukazuje vztyčený prostředník "jako že jste jednička" (vivat, Topolánek). Než se stačíte naštvat, nahrnou se zadní řady k oknu, protože po ulici právě projíždí bývalý propadlík na čtyřkolce. Po návratu do lavic zjišťují, že jim zmizel gel na vlasy, rozečtený Blesk či Inteligentní modelína (!). Během vyšetřování se ozývají výkřiky: "Drž hubu, prase, buzno, faráři!" Směřují k žákovi v přední lavici, který celou hodinu zarytě mlčí a provinil se tím, že nechodí s ostatními krást do Žabky ani hulit na kuželník. To víte, jsou to citlivé děti z rozvedených rodin a mají svůj názor.
            "Můžu na záchod?" ptá se mládenec, který byl během letních prázdnin dvakrát venku, tj. 60 dní strávil od rána do noci u počítače, a už dávno ztratil pojem o realitě. Jelikož je tuto hodinu už sedmnáctý, kdo chce na WC, nepustíte ho. "To si snad děláte prdel? To je moje právo!" začne křičet a vy máte máte chuť srolovat závěsnou tabuli Práva dítěte, co visí na zdi, a prásknout ho s ní, až by hubou smazal tabuli. Ale nemůžete. Nemůžete jim zabavit mobil, vyloučit je ze školy ani poslat do zvláštní bez jejich souhlasu. Můžete od nich akorát tak chytnout vši, žloutenku nebo křivé obvinění ze sexuálního obtěžování. A tak se raději modlíte, aby někdo z té hordy konečně zavolal, že je ve škole bomba.
            Tím adrenalinová lekce končí. Učitelé při evakuaci vybíhají naproti do Žabky vsadit si Sportku, jedinou vidinu záchrany, anebo je sanitky odvážejí rovnou do Bohnic, pokud si už předtím neprokláli srdce ukazovátkem. Ti největší šílenci zůstávají až do důchodu.
 


Harry Potter a Ohnivý pohár 33

19. prosince 2010 v 16:47 | Accuracy |  Texty
Jinak se to prostě vysvětlit nedá," mínila Hermiona a mnula si čelo. "Buď Viktora napadl pan Skrk, nebo je oba dva napadl někdo jiný, když se Viktor nedíval."
"Určitě to udělal Skrk," prohlásil Ron okamžitě. "Proto už byl pryč, když tam Harry s Brumbálem dorazili. Prostě utekl."
"Tak to si nemyslím," zakroutil hlavou Harry. "Vypadal opravdu zesláblý - pochybuji, že by se mohl přemístit nebo něco takového."
"Nikde v Bradavicích se nemůžete přemístit, kolikrát jsem vám to už říkala?" namítla Hermiona.
"Dobrá… a co byste řekli tomuhle?" navrhl Ron vzrušeně. "Krum napadl Skrka - no tak počkejte - a potom se sám omráčil!"
"A pan Skrk se prostě vypařil, viď," poznamenala chladně Hermiona.
"Ach jo…"
Začínalo svítat. Harry, Ron a Hermiona se vykradli z ložnic velice časně a spěchali do sovince, aby poslali zprávu Siriusovi. Teď tu stáli u okna a dívali se na louky, ještě zastřené mlhou. Všichni tři byli bledí a měli opuchlé oči, protože se dlouho do noci bavili o panu Skrkovi.
"Tak si to ještě jednou projdi, Harry," vyzvala ho Hermiona. "Co pan Skrk doopravdy řekl?"
"Jak už jsem říkal, valný smysl to nedávalo," vysvětloval Harry. "Tvrdil, že chce Brumbála před něčím varovat. Rozhodně se zmínil o Bertě Jorkinsové, a byl zřejmě přesvědčený, že je mrtvá. Neustále opakoval, že je to jeho vina… a taky se zmínil o svém synovi."
"To ovšem jeho vina opravdu byla," prohlásila Hermiona nedůtklivě.
"Vůbec nebyl při smyslech," pokračoval Harry. "Polovinu té doby, co jsem s ním byl, jako kdyby myslel, že jeho žena i syn jsou naživu, a pořád Percymu něco vykládal o práci a dával mu pokyny."
"A ještě… připomeň mi to o Ty-víš-kom," ozval se nesměle Ron.
"To jsem ti už přece říkal," opakoval Harry sklíčeně. "Tvrdil, že je den ode dne silnější."
Chvíli všichni tři mlčeli.
Potom Ron prohlásil zdánlivě sebejistým hlasem: "Vždyť jsi sám říkal, že nebyl při smyslech, takže to z poloviny byl nejspíš jen nepříčetný blábol…"
"Až na to, že když se pokoušel mluvit o Voldemortovi, byl nejvíc při smyslech," ohradil se Harry a nebral na vědomí, jak sebou Ron trhl. "Dělalo mu potíže dát dohromady souvislou větu, ale když se to týkalo Voldemorta, jako kdyby věděl, kde je a co chce udělat. V jednom kuse opakoval, že musí mluvit s Brumbálem."
Odvrátil se od okna a zahleděl se do trámoví sovince. Ze spousty bidýlek jich byla polovina prázdná, ale co chvíli vletěla dovnitř některým oknem další sova, která se vracela z nočního lovu s myší v zobáku.
"Kdyby mě Snape nezdržel," postýskl si trpce, "mohli jsme tam přijít včas. ,Pan ředitel teď nemá čas, Pottere… co je to za nesmysly, Pottere?' Proč mi prostě nemohl jít z cesty?"
"Možná nechtěl, abyste se tam dostali!" vyhrkl Ron. "Možná že - počkej - jak dlouho myslíš, že vám trvalo, než jste dorazili dolů do lesa? Myslíš, že se tam mohl dostat dřív než Brumbál a ty?"
"To ne - ledaže by se proměnil v netopýra nebo něco takového," odpověděl Harry.
"U Snapea by mě to vůbec nepřekvapilo," zamumlal Ron.
"Musíme zajít za profesorem Moodym," mínila Hermiona. "Musíme se ho zeptat, jestli pana Skrka našel."
"Jestli s sebou měl Pobertův plánek, mohla to pro něj být hračka," řekl Harry.
"Jen jestli Skrk mezitím neopustil školní pozemky," namítl Ron, "protože ten plánek sahá jen k jejich hranicím, že jo?"
"Sst!" sykla náhle Hermiona.
Někdo vystupoval po schodech do sovince. Harry slyšel dva hlasy, které se ozývaly blíž a blíž a přely se mezi sebou.
"- jenže to už je vydírání, a mohli bychom se dostat do pořádného maléru -"
"- zatím jsme se snažili jednat slušně, ale teď už se musíme chovat stejně podrazácky jako on. Určitě by se mu nezamlouvalo, kdyby se na ministerstvu kouzel dozvěděli, co udělal -"
"Znovu ti říkám, že když tohle napíšeš na papír, je to vydírání!"
"No jasně, ale kdyby nám zaplatil slušnou sumičku, aby ten dluh vyrovnal, to by ti nevadilo, co?"
Dveře sovince se s rachotem rozletěly. Na prahu zůstali stát jako přimrazení Fred s Georgem, když uviděli Harryho, Rona a Hermionu.
"Co tady děláte?" vypálili svou otázku Ron a Fred současně.
"Posíláme dopis," odpověděli jakoby jedním hlasem Harry a George.
"Takhle brzy ráno?" podivili se oboustranně Hermiona i Fred.
Vzápětí se Fred ušklíbl. "Víte co - my se nebudeme vyptávat vás, co tady děláte, když vy se nebudete vyptávat nás."
V ruce držel zalepenou obálku. Harry na ni zvědavě mrkl, ale Fred - ať už náhodou, anebo úmyslně - posunul prsty tak, aby nebylo vidět adresu.
"A taky vás už nebudeme zdržovat," dodal, posměšně se jim uklonil a ukazoval na dveře.
Ron se ani nepohnul. "Koho vlastně vydíráte?" zeptal se.
Úšklebek z Fredova obličeje naráz zmizel. Harry postřehl, jak se George na své dvojče rychle ohlédl a teprve pak se usmál na mladšího bratra.
"Neblázni, to byla jenom legrace," zahrával to do ztracena.
"Ale neznělo to tak," namítl Ron.
Fred a George si spolu vyměnili pohled.
Potom Fred příkře vyjel: "Už jsem ti říkal, Rone, abys do ničeho nestrkal nos, jestli přes něj nechceš dostat. Sice nevím, proč by ti na tom mělo záležet, ale -"
"Jestli někoho vydíráte, tak do toho mi něco je," protestoval Ron. "George má pravdu, mohli byste se dostat do pořádného maléru."
"Vždyť jsem ti říkal, že to byla jen legrace," zasáhl znovu George. Přistoupil k Fredovi, vzal mu dopis z ruky a začal ho připevňovat na nožku nejbližší sově pálené. "Abys věděl, Rone, začínáš mluvit tak trochu jako náš drahý starší bratr. Jen tak dál, a bude z tebe prefekt."
"To tedy ne!" ohradil se Ron prudce.
George odnesl sovu pálenou k oknu a vypustil ji. Potom se otočil a zašklebil se na bratra: "Tak přestaň lidem říkat, co mají dělat. Ahoj na snídani."
Dvojčata odešla ze sovince a Harry, Ron a Hermiona se na sebe podívali.
"Myslíte, že o tom všem něco vědí?" zašeptala Hermiona. "O Skrkovi a o tom ostatním?"
"Určitě ne," mínil Harry. "O takhle vážné věci by určitě někomu pověděli. Řekli by to Brumbálovi."
Ron se však tvářil rozpačitě.
"Co je?" zeptala se ho Hermiona.
"Totiž…" soukal ze sebe Ron. Já nevím, jestli by mu to řekli. Oba dva… oba jsou teď úplně posedlí tím, aby si vydělali peníze. Všiml jsem si toho, když jsem chodil s nimi - přece víš - tenkrát, když -"
"Když jsme spolu nemluvili," dořekl místo něj Harry. "Já vím, ale že by někoho vydírali…"
"Jde o ten obchod s žertovnými předměty, který si chtějí zařídit," vysvětloval Ron. "Myslel jsem, že to říkají jen tak, aby naštvali mamku, ale oni to doopravdy mají v plánu. V Bradavicích už je čeká jen poslední ročník a tak věčně mluví o tom, že je nejvyšší čas, aby se postarali co dál. Taťka jim pomoct nemůže, a oni potřebují zlato, aby to mohli rozjet."
Teď se tvářila rozpačitě Hermiona. "Ano, ale… přece by neudělali nic, co je proti zákonům, aby si k němu pomohli - nebo snad ano?"
"Ty myslíš, že ne?" zeptal se Ron pochybovačně. "Nebyl bych si tak jistý… porušovat řady jim přece nikdy zvlášť nevadilo, nemyslíš?"
"Ano, jenže teď mluvíme o zákonech," řekla Hermiona zděšeně. "To není žádný přihlouplý školní řád… za vydírání by je nečekal jen školní trest! Rone… možná bys to měl říct Percymu…"
"Ty ses zbláznila!" namítl Ron. "Tohle říct Percymu? Nejspíš by se zachoval jako pan Skrk a udal by je." Ulpěl očima na okně, kterým vyletěla sova s Fredovým a Georgeovým dopisem, a dodal: "Víte co, pojďte na snídani."
"Myslíte, že je moc brzy na to, abychom zašli za profesorem Moodym?" zeptala se Hermiona, když scházeli po točitých schodech.
"To určitě," řekl Harry. "Nejspíš by nás přes dveře vyhodil do povětří, kdybychom ho vzbudili takhle časně. Myslel by, že se ho pokoušíme přepadnout, když spí. Počkáme s tím do přestávky."
Hodina dějin čar a kouzel se málokdy takhle vlekla. Harry, který konečně odložil své rozbité hodinky, se každou chvíli díval na Ronovy, ale i na nich se ručičky pohybovaly tak pomalu, že by byl ochoten odpřísáhnout, že také nejdou. Všichni tři by si z únavy nejradši položili hlavu na stůl a zdřímli si. Hermiona si dokonce ani nepsala poznámky jako obvykle: podpírala si hlavu rukou a nepřítomně civěla na profesora Binnse.
Když konečně zazvonilo, kvapně se vydali k učebně obrany proti černé magii a zahlédli profesora Moodyho, jak z ní právě vychází. Vypadal stejně unaveně, jako si připadali oni. Víčko na normálním oku měl pokleslé a jeho obličej vypadal ještě pokřiveněji než obvykle.
"Pane profesore!" zavolal na něho Harry, mezitím co si k němu razili cestu zástupem studentů.
"Nazdar, Pottere," zavrčel Moody. Svým čarodějným okem sledoval dvojici kolemjdoucích prváků, kteří se zatvářili nervózně a přidali do kroku; profesorovo čarodějné oko se stočilo dovnitř do jeho hlavy a sledovalo je až za roh. Teprve poté Moody znovu promluvil: "Pojďte dál."
Ustoupil stranou, vpustil je do prázdné učebny, vbelhal se za nimi a zavřel za sebou.
"Našel jste ho?" vyhrkl Harry bez dlouhých okolků. "Myslím pana Skrka."
"Ne," řekl Moody. Došel ke katedře, posadil se, potichu zamručel, jak si natáhl dřevěnou nohu, a sáhl pro svoji placatku.
"Použil jste ten plánek?" zeptal se Harry.
"Samozřejmě," přisvědčil Moody a dal si pořádný doušek. "Udělal jsem to podle vás, Pottere. Šel jsem s ním ze svého kabinetu až do Zapovězeného lesa, ale Skrk tam nikde nebyl."
"Takže se opravdu přemístil?" zeptal se Ron.
"Na školních pozemcích se nikdo přemístit nemůže, Rone!" prohlásila Hermiona. "Mohl ovšem zmizet i jiným způsobem, že ano, pane profesore?"
Moodyho čarodějné oko teď spočinulo na ní a rozkmitalo se. "Vy byste také mohla zauvažovat, jestli se nechcete stát bystrozorem," řekl jí. "Myslí vám to skvěle, Grangerová."
Hermiona se potěšeně zarděla.
"Neviditelný být nemohl," uvažoval Harry "poněvadž plánek ukazuje i neviditelné. To znamená, že musel opustit školní pozemky."
"Myslíš vlastním přičiněním?" zeptala se Hermiona dychtivě. "Nebo se o to někdo postaral?"
"Ano, někdo ho mohl - mohl ho třeba posadit na koště a odletět s ním pryč, co říkáte?" navrhl spěšně Ron a dychtivě pohlédl na Moodyho, jako by očekával ujištění, že i on má předpoklady stát se bystrozorem.
"Nedá se vyloučit, že ho někdo unesl," zabručel Moody.
"Takže vy myslíte, že je někde v Prasinkách?" zeptal se Ron.
"Může být kdekoli," zavrtěl Moody hlavou. "S určitostí víme jen to, že tady není."
Důkladně zívl, až se mu všechny jizvy napnuly a zkřivenými ústy bylo vidět, kolik mu chybí zubů.
"Podle toho, co mi Brumbál vykládal," dodal po chvíli, "jste vy tři celí žhaví do pátrání, jenomže pro Skrka nemůžete udělat vůbec nic. Po tom teď bude pátrat ministerstvo, Brumbál je už vyrozuměl. A vy, Pottere, se soustřeďte na ten třetí úkol."
"Cože?" vyjevil se Harry. "Ano,ovšem…"
Od chvíle, kdy včera večer odešel s Krumem z bludiště, si na poslední úkol turnaje ani jednou nevzpomněl.
"Měl by pro vás být jako šitý na míru," prohlásil Moody, podíval se na Harryho a poškrábal se na zjizvené, ježaté bradě. "Podle toho, co mi Brumbál říkal, jste už takových věcí zvládl spoustu. Hned v prvním ročníku jste prý dokázal překonat dlouhou řadu překážek, které chránily Kámen mudrců, je to pravda?"
"Pomáhali jsme mu," připomněl Ron chvatně. "Já i Hermiona jsme mu pomáhali."
Moody se usmál. "Tak mu teď pomozte, aby se připravil i na tenhle úkol. Moc bych se divil, kdyby nevyhrál," řekl. "A do té doby… musíte být ustavičně na pozoru, Pottere. Ustavičně na pozoru!" Znovu si důkladně zavdal z placatky a jeho čarodějné oko se stočilo k oknu, kterým bylo vidět košovou plachtu kruvalské lodi.
"A vy dva - " pohlédl normálním okem na Rona a na Hermionu - "se držte blízko Pottera, jasné? Já budu samozřejmě na všechno dohlížet, ale stejně … vždycky je lepší víc očí než míň."

Sirius jim poslal sovu s odpovědí hned příští den ráno. Snesla se k Harrymu ve stejném okamžiku, kdy před Hermionou přistál puštík s čerstvým Denním věštcem v zobáku. Hermiona si noviny vzala, prolistovala prvních několik stránek, prohlásila "Výborně! O Skrkovi ještě nic nevyčenichala!" a pak si s Ronem a Harrym přečetla, co si Sirius myslí o záhadných událostech, k nimž došlo předevčírem večer.

Harry - co tě to proboha napadlo, chodit do Zapovězeného lesa s Viktorem Krumem? Okamžitě mi pošli sovu a slib mi, že už s nikým nikam v noci nepůjdeš. V Bradavicích se pohybuje někdo velice nebezpečný. Je mi jasné, že chtěli Skrkovi zabránit, aby se setkal s Brumbálem, a tys v té tmě nejspíš byl jen pár metrů od nich. Mohli tě zabít.
Tvé jméno se do Ohnivého poháru nedostalo náhodou. Pokud se tě někdo pokouší napadnout, má k tomu teď poslední příležitost. Drž se pohromadě s Ronem a s Hermionou, nevycházej po setmění z nebelvírské věže a důkladně se připravuj na třetí úkol. Cvič se v omračovacích a odzbrojovacích kouzlech. Může se hodit i pár zaklínadel. Pro Skrka nemůžeš udělat vůbec nic. Zbytečně se neukazuj a dávej na sebe pozor. Čekám na dopis, ve kterém mi slíbíš, že příště už nepřekročíš náležité meze.
Sirius

"Zrovna on mi bude kázat, jestli jsem překročil meze nebo ne!" naježil se Harry, když Siriusův dopis zase složil a zastrčil si ho do hábitu. "Po tom všem, co sám ve škole vyváděl!"
"Bojí se o tebe!" napomenula ho důrazně Hermiona. "Stejně jako Moody a Hagrid! Tak je poslechni!"
"Za celý rok se mě nikdo nepokusil napadnout," bránil se Harry. "Nikdo mi nic špatného neudělal -"
"Jen hodil tvé jméno do Ohnivého poháru," namítla Hermiona. "A ten, kdo ho tam přihodil, tím něco sledoval, Harry. Čmuchal má pravdu. Možná že celou dobu čekají na svou příležitost. Možná právě při tomhle úkolu tě chtějí dostat."
"Podívej," řekl Harry netrpělivě, "dejme tomu, že Čmuchal má pravdu a někdo že omráčil Kruma, aby mohl Skrka unést. To by ale znamenalo, že číhali mezi stromy kousek od nás, ne? Jenomže počkali, až odejdu, a pak teprve zaútočili. To zrovna nevypadá, že by šli po mně, nemyslíš?"
"Kdyby tě zavraždili v Zapovězeném lese, nedokázali by to zaonačit tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda!" stála na svém Hermiona. "Zato kdybys zahynul při turnajovém úkolu -"
"Ale napadnout Kruma jim nevadilo, uznej!" oponoval jí Harry. "Tak proč přitom nevyřídili i mě? Mohli to nastrojit, jako že jsme Krum a já svedli souboj nebo něco takového."
"Harry, já tomu taky nerozumím," přiznala Hermiona zoufale. Já jenom vím, že se děje moc podivných věcí, a vůbec se mi to nelíbí… Moody má pravdu - Čmuchal má pravdu - musíš se okamžitě začít připravovat na ten třetí úkol. A určitě napiš Čmuchalovi a slib mu, že příště už sám nikam potají nepůjdeš."

Louky kolem bradavického hradu ještě nikdy Harryho nelákaly tolik jako nyní, kdy musel zůstávat uvnitř. Několik příštích dnů trávil veškerý volný čas buď v knihovně, kde spolu s Hermionou a Ronem vyhledávali kouzla a zaklínadla, nebo v prázdných učebnách, kam se potají uchylovali a cvičili tam. Harry se soustředil na omračovací kouzlo, které nikdy předtím nepoužíval. Potíž byla v tom, že jeho nácvik vyžadoval od Rona a Hermiony jisté oběti.
"Nemohli bychom unést paní Norrisovou?" navrhl Ron v pondělí při polední přestávce; ležel v tu chvíli na zádech v učebně kouzelných formulí, a Harry ho už popáté za sebou omráčil a zase vzkřísil. "Že bychom pro změnu omračovali zase ji. Nebo bys mohl říct Dobbymu, Harry. Vsadím se, že by udělal cokoli, aby ti pomohl. Ne že bych si snad chtěl stěžovat -" opatrně se postavil na nohy a masíroval si záda - "ale už mě všecko bolí…"
"To máš z toho, že se nikdy netrefíš na měkké!" mínila netrpělivě Hermiona a přerovnávala hromadu polštářů, které přednedávnem používali při zapuzovacím kouzlu a Kratiknot je nechal ve skříni. "Prostě se snaž padat dozadu!"
"Když tě někdo omráčí, těžko si vybíráš, na co dopadneš, Hermiono!" odsekl Ron nazlobeně. "Proč to na chvíli nevezmeš za mě?"
"Tak dobře, nechme toho, ostatně Harry to kouzlo už zvládl," přispíšila si Hermiona. "A s odzbrojovacím kouzlem si starost dělat nemusíme, to už umí dávno… Myslím, že večer bychom měli začít s těmi zaklínadly."
Nahlédla do seznamu, který si napsali v knihovně.
"Tohle se mi zamlouvá," řekla, "tady to překážecí kouzlo. Mělo by zpomalit každého, kdo by se tě pokusil napadnout, Harry. Tím začneme."
Zazvonil zvon. chvatně nastrkali polštáře zpátky do Kratiknotovy skříně a vyklouzli z učebny.
"Uvidíme se na večeři!" rozloučila se Hermiona, neboť šla na věštění z čísel, kdežto Harry a Ron zamířili do severní věže na hodinu jasnovidectví. Vysokými okny dopadaly na chodbu široké pruhy oslnivě zlatého slunečního světla. Obloha venku byla tak zářivě modrá, že vypadala jako ze smaltu.
"U Trelawneyové bude horko jako v peci, ona ten oheň nikdy nenechá vyhasnout," předpověděl Ron, když vystupovali po schodišti ke stříbrnému žebříku a k padacím dveřím.
Odhadl to naprosto správně. V chabě osvětlené místnosti bylo horko k padnutí. Nasládlá vůně, jež vystupovala z krbu, byla ještě těžší než jindy. Než Harry stačil dojít k jednomu z oken zakrytých závěsy, začala se mu točit hlava. Využil toho, že se profesorka Trelawneyová dívá jinam - snažila se totiž vyprostit svou šálu z lampy - nepatrně okno otevřel a postrčil své pestře čalouněné křeslo dozadu, takže mu do obličeje vál lehký vánek. Bylo to příjemné.
"Moji milí," řekla profesorka, usedla do pohodlného ušáku proti nim a svýma podivně zvětšenýma očima zkoumavě klouzala po celé třídě, "naše studium věštění z planet je téměř u konce. Dnes se nám však naskýtá vynikající příležitost zkoumat účinky Marsu, neboť se nyní nachází ve velmi zajímavém postavení. Všichni se teď podívejte sem, já ztlumím světla…"
Mávla hůlkou a lampy zhasly. Jediné světlo vycházelo z krbu. Profesorka Trelawneyová se shýbla a vytáhla zpod křesla maličký model sluneční soustavy, zabudovaný ve skleněné kopuli. Byla to překrásná věcička: všechny měsíce se matně třpytily v prostoru kolem devíti planet a žhoucího slunce, a všechny se vznášely pod sklem bez nejmenší opory. Harry lenivě přihlížel, jak jim profesorka začala ukazovat vzrušující úhel, který Mars zaujímá vůči Neptunu. Zaplavila ho těžká vůně z krbu, ale po tváři mu pohrával vánek od okna. Někde za závěsem tiše bzučel nějaký hmyz. Harrymu začala klesat víčka…
Seděl na zádech velikého výra a letěli jasně modrou oblohou k jakémusi starému domu obrostlému břečťanem, který stál vysoko na kopci. Snášeli se níž a níž a vítr příjemně foukal Harrymu do tváře. Když dorazili k temnému, rozbitému oknu v hořejším poschodí, vlétli dovnitř a dál letěli šerou chodbou až k místnosti úplně na konci… nakonec prolétli dveřmi do temného pokoje, v němž byla okna zatlučena prkny.
Harry sklouzl výrovi ze zad… užasle zíral, jak velký pták přeletěl místnost a snesl se do křesla… stálo k němu otočené opěradlem… vedle na podlaze byly dva temné stíny…oba se hýbaly…
Jeden byl veliký had, ten druhý však byl člověk… muž malé postavy se začínající pleší, uslzenýma očima a špičatým nosem… sípal a vzlykal na předložce u krbu…
"Máš štěstí, Červíčku," ozval se chladný, vysoký hlas odněkud z křesla, kde přistál výr. "Máš opravdu veliké štěstí, neboť jsi tou hloupou chybou všecko nepokazil. Je mrtvý."
"Můj Pane!" vyjekl muž na podlaze. "Můj Pane, já… jsem tak rád… a opravdu mě mrzí…"
"Máš smůlu, Nagini," pronesl chladný hlas. "Nakonec ti Červíčka nepředhodím… ale to nic, to nic… ještě zbývá Harry Potter…"
Had zasyčel. Harry viděl, jak kmitá jazykem.
"A teď, Červíčku," pokračoval chladný hlas, "ještě maličkost, aby sis pamatoval, že další hloupou chybu ti už nestrpím…"
"Ne, to ne, můj Pane… prosím vás…"
Z hloubi otočeného křesla se vynořila špička hůlky a mířila na Červíčka. "Crucio!" pronesl chladný hlas.
Červíček zavřeštěl - vřískal, jako by měl všechny nervy v těle v jednom ohni, a jak měl Harry jeho vřískotu plné uši, jizva na čele ho začala bolestně pálit. Zavřeštěl také… teď ho Voldemort uslyší, dozví se, že je tady…
"Harry! Harry!"
Otevřel oči. Ležel na podlaze v učebně profesorky Trelawneyové a zakrýval si rukama obličej. Jizva ho dosud tak prudce pálila, že mu slzely oči. Ta bolest byla skutečná. Celá třída ho obklopila a Ron klečel vedle něj a tvářil se zděšeně.
"Jsi v pořádku?" zeptal se.
"Samozřejmě že není!" prohlásila profesorka Trelawneyová a vypadala krajně rozrušená. Její veliké oči se vznášely nad Harrym a upřeně si ho prohlížely. "Co to bylo, Pottere? Zlá předtucha? Zjevení? Co jste viděl?"
"Nic," zalhal Harry. Posadil se a cítil, jak se třese. Nedokázal přestat těkat očima kolem, do stínů za sebou: Voldemortův hlas zněl před chvílí tak blízko…
"Tiskl jste si tu jizvu!" naléhala profesorka Trelawneyová. "Válel jste se po podlaze a tiskl jste si tu jizvu! No tak, Pottere, svěřte se mi, já se v takových věcech vyznám!"
Harry se na ni podíval.
"Myslím, že budu muset jít na ošetřovnu," řekl. "Strašně mě bolí hlava."
"Můj milý, to ve vás bezpochyby podnítily mimořádně jasnovidné vibrace mé učebny!" namítla profesorka. Jestliže teď odejdete, unikne vám příležitost dohlédnout dál, než jste kdy v životě -"
"Nechci vidět nic jiného než nějaký prášek proti bolení hlavy," řekl Harry.
Postavil se. Třída od něj ustoupila. Všichni vypadali ustrašeně.
"Uvidíme se potom," zamumlal Harry Ronovi, popadl svoji brašnu a zamířil k padacím dveřím. Profesorka Trelawneyová měla ve tváři výraz hlubokého rozčarování, jako by jí právě upřeli nějaký úžasný zážitek, ale Harry si jí vůbec nevšímal.
Když sestoupil po stříbrném žebříku dolů, nezamířil však na ošetřovnu - ani v nejmenším neměl v úmyslu tam jít. Sirius mu řekl, co má dělat, kdyby ho jizva začala znovu bolet, a on se hodlal řídit jeho radou: zamířil proto rovnou k Brumbálově pracovně. Cestou po chodbách myslel na to, co ve snu viděl… byl stejně živý jako onen sen, který ho probudil tenkrát v Zobí ulici… v duchu si promítal všechny podrobnosti a snažil se určitě si je zapamatovat… slyšel, jak Voldemort obviňuje Červíčka, že udělal nějakou hloupou chybu… sova však přinesla dobrou zprávu, chybu se podařilo napravit a někdo byl mrtev… Voldemort tudíž nepředhodí Červíčka hadovi… zato mu hodlá předhodit jeho, Harryho…
Vůbec si nevšiml, že už minul kamenný chrlič, jenž chránil vchod do Brumbálovy pracovny. Zamrkal, ohlédl se, uvědomil si, že přešel, vrátil se zpátky a stoupl si před chrlič. Potom si vzpomněl, že nezná heslo.
"Citrónová zmrzlina?" zkusil to.
Chrlič se nepohnul.
"Dobrá, dobrá," řekl Harry a upíral na něj oči. "Dropsy. Ehm - tyčinka lékořice. Šumivé bzučivky. Maxovy maxižvýkačky. Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak… ale ne, ty přece nemá rád, viď? Hele, prostě se otevři, slyšíš?" vyhrkl rozzlobeně. "Opravdu s ním potřebuji mluvit, a spěchá to!"
Chrlič dál stál nehnutě.
Harry do něj kopl, ale docílil jedině toho, že jej nesnesitelně zabolel naražený palec. "Čokoládová žabka!" rozkřikl se vztekle, jak stál jen na jedné noze. "Sladké brčko! Hejno švábů!"

Harry Potter a Ohnivý pohár 32

19. prosince 2010 v 16:46 | Accuracy |  Texty
Jinak se to prostě vysvětlit nedá," mínila Hermiona a mnula si čelo. "Buď Viktora napadl pan Skrk, nebo je oba dva napadl někdo jiný, když se Viktor nedíval."
"Určitě to udělal Skrk," prohlásil Ron okamžitě. "Proto už byl pryč, když tam Harry s Brumbálem dorazili. Prostě utekl."
"Tak to si nemyslím," zakroutil hlavou Harry. "Vypadal opravdu zesláblý - pochybuji, že by se mohl přemístit nebo něco takového."
"Nikde v Bradavicích se nemůžete přemístit, kolikrát jsem vám to už říkala?" namítla Hermiona.
"Dobrá… a co byste řekli tomuhle?" navrhl Ron vzrušeně. "Krum napadl Skrka - no tak počkejte - a potom se sám omráčil!"
"A pan Skrk se prostě vypařil, viď," poznamenala chladně Hermiona.
"Ach jo…"
Začínalo svítat. Harry, Ron a Hermiona se vykradli z ložnic velice časně a spěchali do sovince, aby poslali zprávu Siriusovi. Teď tu stáli u okna a dívali se na louky, ještě zastřené mlhou. Všichni tři byli bledí a měli opuchlé oči, protože se dlouho do noci bavili o panu Skrkovi.
"Tak si to ještě jednou projdi, Harry," vyzvala ho Hermiona. "Co pan Skrk doopravdy řekl?"
"Jak už jsem říkal, valný smysl to nedávalo," vysvětloval Harry. "Tvrdil, že chce Brumbála před něčím varovat. Rozhodně se zmínil o Bertě Jorkinsové, a byl zřejmě přesvědčený, že je mrtvá. Neustále opakoval, že je to jeho vina… a taky se zmínil o svém synovi."
"To ovšem jeho vina opravdu byla," prohlásila Hermiona nedůtklivě.
"Vůbec nebyl při smyslech," pokračoval Harry. "Polovinu té doby, co jsem s ním byl, jako kdyby myslel, že jeho žena i syn jsou naživu, a pořád Percymu něco vykládal o práci a dával mu pokyny."
"A ještě… připomeň mi to o Ty-víš-kom," ozval se nesměle Ron.
"To jsem ti už přece říkal," opakoval Harry sklíčeně. "Tvrdil, že je den ode dne silnější."
Chvíli všichni tři mlčeli.
Potom Ron prohlásil zdánlivě sebejistým hlasem: "Vždyť jsi sám říkal, že nebyl při smyslech, takže to z poloviny byl nejspíš jen nepříčetný blábol…"
"Až na to, že když se pokoušel mluvit o Voldemortovi, byl nejvíc při smyslech," ohradil se Harry a nebral na vědomí, jak sebou Ron trhl. "Dělalo mu potíže dát dohromady souvislou větu, ale když se to týkalo Voldemorta, jako kdyby věděl, kde je a co chce udělat. V jednom kuse opakoval, že musí mluvit s Brumbálem."
Odvrátil se od okna a zahleděl se do trámoví sovince. Ze spousty bidýlek jich byla polovina prázdná, ale co chvíli vletěla dovnitř některým oknem další sova, která se vracela z nočního lovu s myší v zobáku.
"Kdyby mě Snape nezdržel," postýskl si trpce, "mohli jsme tam přijít včas. ,Pan ředitel teď nemá čas, Pottere… co je to za nesmysly, Pottere?' Proč mi prostě nemohl jít z cesty?"
"Možná nechtěl, abyste se tam dostali!" vyhrkl Ron. "Možná že - počkej - jak dlouho myslíš, že vám trvalo, než jste dorazili dolů do lesa? Myslíš, že se tam mohl dostat dřív než Brumbál a ty?"
"To ne - ledaže by se proměnil v netopýra nebo něco takového," odpověděl Harry.
"U Snapea by mě to vůbec nepřekvapilo," zamumlal Ron.
"Musíme zajít za profesorem Moodym," mínila Hermiona. "Musíme se ho zeptat, jestli pana Skrka našel."
"Jestli s sebou měl Pobertův plánek, mohla to pro něj být hračka," řekl Harry.
"Jen jestli Skrk mezitím neopustil školní pozemky," namítl Ron, "protože ten plánek sahá jen k jejich hranicím, že jo?"
"Sst!" sykla náhle Hermiona.
Někdo vystupoval po schodech do sovince. Harry slyšel dva hlasy, které se ozývaly blíž a blíž a přely se mezi sebou.
"- jenže to už je vydírání, a mohli bychom se dostat do pořádného maléru -"
"- zatím jsme se snažili jednat slušně, ale teď už se musíme chovat stejně podrazácky jako on. Určitě by se mu nezamlouvalo, kdyby se na ministerstvu kouzel dozvěděli, co udělal -"
"Znovu ti říkám, že když tohle napíšeš na papír, je to vydírání!"
"No jasně, ale kdyby nám zaplatil slušnou sumičku, aby ten dluh vyrovnal, to by ti nevadilo, co?"
Dveře sovince se s rachotem rozletěly. Na prahu zůstali stát jako přimrazení Fred s Georgem, když uviděli Harryho, Rona a Hermionu.
"Co tady děláte?" vypálili svou otázku Ron a Fred současně.
"Posíláme dopis," odpověděli jakoby jedním hlasem Harry a George.
"Takhle brzy ráno?" podivili se oboustranně Hermiona i Fred.
Vzápětí se Fred ušklíbl. "Víte co - my se nebudeme vyptávat vás, co tady děláte, když vy se nebudete vyptávat nás."
V ruce držel zalepenou obálku. Harry na ni zvědavě mrkl, ale Fred - ať už náhodou, anebo úmyslně - posunul prsty tak, aby nebylo vidět adresu.
"A taky vás už nebudeme zdržovat," dodal, posměšně se jim uklonil a ukazoval na dveře.
Ron se ani nepohnul. "Koho vlastně vydíráte?" zeptal se.
Úšklebek z Fredova obličeje naráz zmizel. Harry postřehl, jak se George na své dvojče rychle ohlédl a teprve pak se usmál na mladšího bratra.
"Neblázni, to byla jenom legrace," zahrával to do ztracena.
"Ale neznělo to tak," namítl Ron.
Fred a George si spolu vyměnili pohled.
Potom Fred příkře vyjel: "Už jsem ti říkal, Rone, abys do ničeho nestrkal nos, jestli přes něj nechceš dostat. Sice nevím, proč by ti na tom mělo záležet, ale -"
"Jestli někoho vydíráte, tak do toho mi něco je," protestoval Ron. "George má pravdu, mohli byste se dostat do pořádného maléru."
"Vždyť jsem ti říkal, že to byla jen legrace," zasáhl znovu George. Přistoupil k Fredovi, vzal mu dopis z ruky a začal ho připevňovat na nožku nejbližší sově pálené. "Abys věděl, Rone, začínáš mluvit tak trochu jako náš drahý starší bratr. Jen tak dál, a bude z tebe prefekt."
"To tedy ne!" ohradil se Ron prudce.
George odnesl sovu pálenou k oknu a vypustil ji. Potom se otočil a zašklebil se na bratra: "Tak přestaň lidem říkat, co mají dělat. Ahoj na snídani."
Dvojčata odešla ze sovince a Harry, Ron a Hermiona se na sebe podívali.
"Myslíte, že o tom všem něco vědí?" zašeptala Hermiona. "O Skrkovi a o tom ostatním?"
"Určitě ne," mínil Harry. "O takhle vážné věci by určitě někomu pověděli. Řekli by to Brumbálovi."
Ron se však tvářil rozpačitě.
"Co je?" zeptala se ho Hermiona.
"Totiž…" soukal ze sebe Ron. Já nevím, jestli by mu to řekli. Oba dva… oba jsou teď úplně posedlí tím, aby si vydělali peníze. Všiml jsem si toho, když jsem chodil s nimi - přece víš - tenkrát, když -"
"Když jsme spolu nemluvili," dořekl místo něj Harry. "Já vím, ale že by někoho vydírali…"
"Jde o ten obchod s žertovnými předměty, který si chtějí zařídit," vysvětloval Ron. "Myslel jsem, že to říkají jen tak, aby naštvali mamku, ale oni to doopravdy mají v plánu. V Bradavicích už je čeká jen poslední ročník a tak věčně mluví o tom, že je nejvyšší čas, aby se postarali co dál. Taťka jim pomoct nemůže, a oni potřebují zlato, aby to mohli rozjet."
Teď se tvářila rozpačitě Hermiona. "Ano, ale… přece by neudělali nic, co je proti zákonům, aby si k němu pomohli - nebo snad ano?"
"Ty myslíš, že ne?" zeptal se Ron pochybovačně. "Nebyl bych si tak jistý… porušovat řady jim přece nikdy zvlášť nevadilo, nemyslíš?"
"Ano, jenže teď mluvíme o zákonech," řekla Hermiona zděšeně. "To není žádný přihlouplý školní řád… za vydírání by je nečekal jen školní trest! Rone… možná bys to měl říct Percymu…"
"Ty ses zbláznila!" namítl Ron. "Tohle říct Percymu? Nejspíš by se zachoval jako pan Skrk a udal by je." Ulpěl očima na okně, kterým vyletěla sova s Fredovým a Georgeovým dopisem, a dodal: "Víte co, pojďte na snídani."
"Myslíte, že je moc brzy na to, abychom zašli za profesorem Moodym?" zeptala se Hermiona, když scházeli po točitých schodech.
"To určitě," řekl Harry. "Nejspíš by nás přes dveře vyhodil do povětří, kdybychom ho vzbudili takhle časně. Myslel by, že se ho pokoušíme přepadnout, když spí. Počkáme s tím do přestávky."
Hodina dějin čar a kouzel se málokdy takhle vlekla. Harry, který konečně odložil své rozbité hodinky, se každou chvíli díval na Ronovy, ale i na nich se ručičky pohybovaly tak pomalu, že by byl ochoten odpřísáhnout, že také nejdou. Všichni tři by si z únavy nejradši položili hlavu na stůl a zdřímli si. Hermiona si dokonce ani nepsala poznámky jako obvykle: podpírala si hlavu rukou a nepřítomně civěla na profesora Binnse.
Když konečně zazvonilo, kvapně se vydali k učebně obrany proti černé magii a zahlédli profesora Moodyho, jak z ní právě vychází. Vypadal stejně unaveně, jako si připadali oni. Víčko na normálním oku měl pokleslé a jeho obličej vypadal ještě pokřiveněji než obvykle.
"Pane profesore!" zavolal na něho Harry, mezitím co si k němu razili cestu zástupem studentů.
"Nazdar, Pottere," zavrčel Moody. Svým čarodějným okem sledoval dvojici kolemjdoucích prváků, kteří se zatvářili nervózně a přidali do kroku; profesorovo čarodějné oko se stočilo dovnitř do jeho hlavy a sledovalo je až za roh. Teprve poté Moody znovu promluvil: "Pojďte dál."
Ustoupil stranou, vpustil je do prázdné učebny, vbelhal se za nimi a zavřel za sebou.
"Našel jste ho?" vyhrkl Harry bez dlouhých okolků. "Myslím pana Skrka."
"Ne," řekl Moody. Došel ke katedře, posadil se, potichu zamručel, jak si natáhl dřevěnou nohu, a sáhl pro svoji placatku.
"Použil jste ten plánek?" zeptal se Harry.
"Samozřejmě," přisvědčil Moody a dal si pořádný doušek. "Udělal jsem to podle vás, Pottere. Šel jsem s ním ze svého kabinetu až do Zapovězeného lesa, ale Skrk tam nikde nebyl."
"Takže se opravdu přemístil?" zeptal se Ron.
"Na školních pozemcích se nikdo přemístit nemůže, Rone!" prohlásila Hermiona. "Mohl ovšem zmizet i jiným způsobem, že ano, pane profesore?"
Moodyho čarodějné oko teď spočinulo na ní a rozkmitalo se. "Vy byste také mohla zauvažovat, jestli se nechcete stát bystrozorem," řekl jí. "Myslí vám to skvěle, Grangerová."
Hermiona se potěšeně zarděla.
"Neviditelný být nemohl," uvažoval Harry "poněvadž plánek ukazuje i neviditelné. To znamená, že musel opustit školní pozemky."
"Myslíš vlastním přičiněním?" zeptala se Hermiona dychtivě. "Nebo se o to někdo postaral?"
"Ano, někdo ho mohl - mohl ho třeba posadit na koště a odletět s ním pryč, co říkáte?" navrhl spěšně Ron a dychtivě pohlédl na Moodyho, jako by očekával ujištění, že i on má předpoklady stát se bystrozorem.
"Nedá se vyloučit, že ho někdo unesl," zabručel Moody.
"Takže vy myslíte, že je někde v Prasinkách?" zeptal se Ron.
"Může být kdekoli," zavrtěl Moody hlavou. "S určitostí víme jen to, že tady není."
Důkladně zívl, až se mu všechny jizvy napnuly a zkřivenými ústy bylo vidět, kolik mu chybí zubů.
"Podle toho, co mi Brumbál vykládal," dodal po chvíli, "jste vy tři celí žhaví do pátrání, jenomže pro Skrka nemůžete udělat vůbec nic. Po tom teď bude pátrat ministerstvo, Brumbál je už vyrozuměl. A vy, Pottere, se soustřeďte na ten třetí úkol."
"Cože?" vyjevil se Harry. "Ano,ovšem…"
Od chvíle, kdy včera večer odešel s Krumem z bludiště, si na poslední úkol turnaje ani jednou nevzpomněl.
"Měl by pro vás být jako šitý na míru," prohlásil Moody, podíval se na Harryho a poškrábal se na zjizvené, ježaté bradě. "Podle toho, co mi Brumbál říkal, jste už takových věcí zvládl spoustu. Hned v prvním ročníku jste prý dokázal překonat dlouhou řadu překážek, které chránily Kámen mudrců, je to pravda?"
"Pomáhali jsme mu," připomněl Ron chvatně. "Já i Hermiona jsme mu pomáhali."
Moody se usmál. "Tak mu teď pomozte, aby se připravil i na tenhle úkol. Moc bych se divil, kdyby nevyhrál," řekl. "A do té doby… musíte být ustavičně na pozoru, Pottere. Ustavičně na pozoru!" Znovu si důkladně zavdal z placatky a jeho čarodějné oko se stočilo k oknu, kterým bylo vidět košovou plachtu kruvalské lodi.
"A vy dva - " pohlédl normálním okem na Rona a na Hermionu - "se držte blízko Pottera, jasné? Já budu samozřejmě na všechno dohlížet, ale stejně … vždycky je lepší víc očí než míň."

Sirius jim poslal sovu s odpovědí hned příští den ráno. Snesla se k Harrymu ve stejném okamžiku, kdy před Hermionou přistál puštík s čerstvým Denním věštcem v zobáku. Hermiona si noviny vzala, prolistovala prvních několik stránek, prohlásila "Výborně! O Skrkovi ještě nic nevyčenichala!" a pak si s Ronem a Harrym přečetla, co si Sirius myslí o záhadných událostech, k nimž došlo předevčírem večer.

Harry - co tě to proboha napadlo, chodit do Zapovězeného lesa s Viktorem Krumem? Okamžitě mi pošli sovu a slib mi, že už s nikým nikam v noci nepůjdeš. V Bradavicích se pohybuje někdo velice nebezpečný. Je mi jasné, že chtěli Skrkovi zabránit, aby se setkal s Brumbálem, a tys v té tmě nejspíš byl jen pár metrů od nich. Mohli tě zabít.
Tvé jméno se do Ohnivého poháru nedostalo náhodou. Pokud se tě někdo pokouší napadnout, má k tomu teď poslední příležitost. Drž se pohromadě s Ronem a s Hermionou, nevycházej po setmění z nebelvírské věže a důkladně se připravuj na třetí úkol. Cvič se v omračovacích a odzbrojovacích kouzlech. Může se hodit i pár zaklínadel. Pro Skrka nemůžeš udělat vůbec nic. Zbytečně se neukazuj a dávej na sebe pozor. Čekám na dopis, ve kterém mi slíbíš, že příště už nepřekročíš náležité meze.
Sirius

"Zrovna on mi bude kázat, jestli jsem překročil meze nebo ne!" naježil se Harry, když Siriusův dopis zase složil a zastrčil si ho do hábitu. "Po tom všem, co sám ve škole vyváděl!"
"Bojí se o tebe!" napomenula ho důrazně Hermiona. "Stejně jako Moody a Hagrid! Tak je poslechni!"
"Za celý rok se mě nikdo nepokusil napadnout," bránil se Harry. "Nikdo mi nic špatného neudělal -"
"Jen hodil tvé jméno do Ohnivého poháru," namítla Hermiona. "A ten, kdo ho tam přihodil, tím něco sledoval, Harry. Čmuchal má pravdu. Možná že celou dobu čekají na svou příležitost. Možná právě při tomhle úkolu tě chtějí dostat."
"Podívej," řekl Harry netrpělivě, "dejme tomu, že Čmuchal má pravdu a někdo že omráčil Kruma, aby mohl Skrka unést. To by ale znamenalo, že číhali mezi stromy kousek od nás, ne? Jenomže počkali, až odejdu, a pak teprve zaútočili. To zrovna nevypadá, že by šli po mně, nemyslíš?"
"Kdyby tě zavraždili v Zapovězeném lese, nedokázali by to zaonačit tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda!" stála na svém Hermiona. "Zato kdybys zahynul při turnajovém úkolu -"
"Ale napadnout Kruma jim nevadilo, uznej!" oponoval jí Harry. "Tak proč přitom nevyřídili i mě? Mohli to nastrojit, jako že jsme Krum a já svedli souboj nebo něco takového."
"Harry, já tomu taky nerozumím," přiznala Hermiona zoufale. Já jenom vím, že se děje moc podivných věcí, a vůbec se mi to nelíbí… Moody má pravdu - Čmuchal má pravdu - musíš se okamžitě začít připravovat na ten třetí úkol. A určitě napiš Čmuchalovi a slib mu, že příště už sám nikam potají nepůjdeš."

Louky kolem bradavického hradu ještě nikdy Harryho nelákaly tolik jako nyní, kdy musel zůstávat uvnitř. Několik příštích dnů trávil veškerý volný čas buď v knihovně, kde spolu s Hermionou a Ronem vyhledávali kouzla a zaklínadla, nebo v prázdných učebnách, kam se potají uchylovali a cvičili tam. Harry se soustředil na omračovací kouzlo, které nikdy předtím nepoužíval. Potíž byla v tom, že jeho nácvik vyžadoval od Rona a Hermiony jisté oběti.
"Nemohli bychom unést paní Norrisovou?" navrhl Ron v pondělí při polední přestávce; ležel v tu chvíli na zádech v učebně kouzelných formulí, a Harry ho už popáté za sebou omráčil a zase vzkřísil. "Že bychom pro změnu omračovali zase ji. Nebo bys mohl říct Dobbymu, Harry. Vsadím se, že by udělal cokoli, aby ti pomohl. Ne že bych si snad chtěl stěžovat -" opatrně se postavil na nohy a masíroval si záda - "ale už mě všecko bolí…"
"To máš z toho, že se nikdy netrefíš na měkké!" mínila netrpělivě Hermiona a přerovnávala hromadu polštářů, které přednedávnem používali při zapuzovacím kouzlu a Kratiknot je nechal ve skříni. "Prostě se snaž padat dozadu!"
"Když tě někdo omráčí, těžko si vybíráš, na co dopadneš, Hermiono!" odsekl Ron nazlobeně. "Proč to na chvíli nevezmeš za mě?"
"Tak dobře, nechme toho, ostatně Harry to kouzlo už zvládl," přispíšila si Hermiona. "A s odzbrojovacím kouzlem si starost dělat nemusíme, to už umí dávno… Myslím, že večer bychom měli začít s těmi zaklínadly."
Nahlédla do seznamu, který si napsali v knihovně.
"Tohle se mi zamlouvá," řekla, "tady to překážecí kouzlo. Mělo by zpomalit každého, kdo by se tě pokusil napadnout, Harry. Tím začneme."
Zazvonil zvon. chvatně nastrkali polštáře zpátky do Kratiknotovy skříně a vyklouzli z učebny.
"Uvidíme se na večeři!" rozloučila se Hermiona, neboť šla na věštění z čísel, kdežto Harry a Ron zamířili do severní věže na hodinu jasnovidectví. Vysokými okny dopadaly na chodbu široké pruhy oslnivě zlatého slunečního světla. Obloha venku byla tak zářivě modrá, že vypadala jako ze smaltu.
"U Trelawneyové bude horko jako v peci, ona ten oheň nikdy nenechá vyhasnout," předpověděl Ron, když vystupovali po schodišti ke stříbrnému žebříku a k padacím dveřím.
Odhadl to naprosto správně. V chabě osvětlené místnosti bylo horko k padnutí. Nasládlá vůně, jež vystupovala z krbu, byla ještě těžší než jindy. Než Harry stačil dojít k jednomu z oken zakrytých závěsy, začala se mu točit hlava. Využil toho, že se profesorka Trelawneyová dívá jinam - snažila se totiž vyprostit svou šálu z lampy - nepatrně okno otevřel a postrčil své pestře čalouněné křeslo dozadu, takže mu do obličeje vál lehký vánek. Bylo to příjemné.
"Moji milí," řekla profesorka, usedla do pohodlného ušáku proti nim a svýma podivně zvětšenýma očima zkoumavě klouzala po celé třídě, "naše studium věštění z planet je téměř u konce. Dnes se nám však naskýtá vynikající příležitost zkoumat účinky Marsu, neboť se nyní nachází ve velmi zajímavém postavení. Všichni se teď podívejte sem, já ztlumím světla…"
Mávla hůlkou a lampy zhasly. Jediné světlo vycházelo z krbu. Profesorka Trelawneyová se shýbla a vytáhla zpod křesla maličký model sluneční soustavy, zabudovaný ve skleněné kopuli. Byla to překrásná věcička: všechny měsíce se matně třpytily v prostoru kolem devíti planet a žhoucího slunce, a všechny se vznášely pod sklem bez nejmenší opory. Harry lenivě přihlížel, jak jim profesorka začala ukazovat vzrušující úhel, který Mars zaujímá vůči Neptunu. Zaplavila ho těžká vůně z krbu, ale po tváři mu pohrával vánek od okna. Někde za závěsem tiše bzučel nějaký hmyz. Harrymu začala klesat víčka…
Seděl na zádech velikého výra a letěli jasně modrou oblohou k jakémusi starému domu obrostlému břečťanem, který stál vysoko na kopci. Snášeli se níž a níž a vítr příjemně foukal Harrymu do tváře. Když dorazili k temnému, rozbitému oknu v hořejším poschodí, vlétli dovnitř a dál letěli šerou chodbou až k místnosti úplně na konci… nakonec prolétli dveřmi do temného pokoje, v němž byla okna zatlučena prkny.
Harry sklouzl výrovi ze zad… užasle zíral, jak velký pták přeletěl místnost a snesl se do křesla… stálo k němu otočené opěradlem… vedle na podlaze byly dva temné stíny…oba se hýbaly…
Jeden byl veliký had, ten druhý však byl člověk… muž malé postavy se začínající pleší, uslzenýma očima a špičatým nosem… sípal a vzlykal na předložce u krbu…
"Máš štěstí, Červíčku," ozval se chladný, vysoký hlas odněkud z křesla, kde přistál výr. "Máš opravdu veliké štěstí, neboť jsi tou hloupou chybou všecko nepokazil. Je mrtvý."
"Můj Pane!" vyjekl muž na podlaze. "Můj Pane, já… jsem tak rád… a opravdu mě mrzí…"
"Máš smůlu, Nagini," pronesl chladný hlas. "Nakonec ti Červíčka nepředhodím… ale to nic, to nic… ještě zbývá Harry Potter…"
Had zasyčel. Harry viděl, jak kmitá jazykem.
"A teď, Červíčku," pokračoval chladný hlas, "ještě maličkost, aby sis pamatoval, že další hloupou chybu ti už nestrpím…"
"Ne, to ne, můj Pane… prosím vás…"
Z hloubi otočeného křesla se vynořila špička hůlky a mířila na Červíčka. "Crucio!" pronesl chladný hlas.
Červíček zavřeštěl - vřískal, jako by měl všechny nervy v těle v jednom ohni, a jak měl Harry jeho vřískotu plné uši, jizva na čele ho začala bolestně pálit. Zavřeštěl také… teď ho Voldemort uslyší, dozví se, že je tady…
"Harry! Harry!"
Otevřel oči. Ležel na podlaze v učebně profesorky Trelawneyové a zakrýval si rukama obličej. Jizva ho dosud tak prudce pálila, že mu slzely oči. Ta bolest byla skutečná. Celá třída ho obklopila a Ron klečel vedle něj a tvářil se zděšeně.
"Jsi v pořádku?" zeptal se.
"Samozřejmě že není!" prohlásila profesorka Trelawneyová a vypadala krajně rozrušená. Její veliké oči se vznášely nad Harrym a upřeně si ho prohlížely. "Co to bylo, Pottere? Zlá předtucha? Zjevení? Co jste viděl?"
"Nic," zalhal Harry. Posadil se a cítil, jak se třese. Nedokázal přestat těkat očima kolem, do stínů za sebou: Voldemortův hlas zněl před chvílí tak blízko…
"Tiskl jste si tu jizvu!" naléhala profesorka Trelawneyová. "Válel jste se po podlaze a tiskl jste si tu jizvu! No tak, Pottere, svěřte se mi, já se v takových věcech vyznám!"
Harry se na ni podíval.
"Myslím, že budu muset jít na ošetřovnu," řekl. "Strašně mě bolí hlava."
"Můj milý, to ve vás bezpochyby podnítily mimořádně jasnovidné vibrace mé učebny!" namítla profesorka. Jestliže teď odejdete, unikne vám příležitost dohlédnout dál, než jste kdy v životě -"
"Nechci vidět nic jiného než nějaký prášek proti bolení hlavy," řekl Harry.
Postavil se. Třída od něj ustoupila. Všichni vypadali ustrašeně.
"Uvidíme se potom," zamumlal Harry Ronovi, popadl svoji brašnu a zamířil k padacím dveřím. Profesorka Trelawneyová měla ve tváři výraz hlubokého rozčarování, jako by jí právě upřeli nějaký úžasný zážitek, ale Harry si jí vůbec nevšímal.
Když sestoupil po stříbrném žebříku dolů, nezamířil však na ošetřovnu - ani v nejmenším neměl v úmyslu tam jít. Sirius mu řekl, co má dělat, kdyby ho jizva začala znovu bolet, a on se hodlal řídit jeho radou: zamířil proto rovnou k Brumbálově pracovně. Cestou po chodbách myslel na to, co ve snu viděl… byl stejně živý jako onen sen, který ho probudil tenkrát v Zobí ulici… v duchu si promítal všechny podrobnosti a snažil se určitě si je zapamatovat… slyšel, jak Voldemort obviňuje Červíčka, že udělal nějakou hloupou chybu… sova však přinesla dobrou zprávu, chybu se podařilo napravit a někdo byl mrtev… Voldemort tudíž nepředhodí Červíčka hadovi… zato mu hodlá předhodit jeho, Harryho…
Vůbec si nevšiml, že už minul kamenný chrlič, jenž chránil vchod do Brumbálovy pracovny. Zamrkal, ohlédl se, uvědomil si, že přešel, vrátil se zpátky a stoupl si před chrlič. Potom si vzpomněl, že nezná heslo.
"Citrónová zmrzlina?" zkusil to.
Chrlič se nepohnul.
"Dobrá, dobrá," řekl Harry a upíral na něj oči. "Dropsy. Ehm - tyčinka lékořice. Šumivé bzučivky. Maxovy maxižvýkačky. Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak… ale ne, ty přece nemá rád, viď? Hele, prostě se otevři, slyšíš?" vyhrkl rozzlobeně. "Opravdu s ním potřebuji mluvit, a spěchá to!"
Chrlič dál stál nehnutě.
Harry do něj kopl, ale docílil jedině toho, že jej nesnesitelně zabolel naražený palec. "Čokoládová žabka!" rozkřikl se vztekle, jak stál jen na jedné noze. "Sladké brčko! Hejno švábů!"

Harry Potter a Ohnivý pohár 31

19. prosince 2010 v 16:19 | Accuracy |  Texty

"Pojď se vsadit, že se vrátí s krabicí odznaků Nenávidím Ritu Holoubkovou!" navrhl Ron.
Hermiona však nepožádala ani jednoho z nich, aby jí v jejím tažení proti zákeřné reportérce pomohli, a oba jí za to byli vděční; jak se blížily velikonoční prázdniny, všichni učitelé jim totiž nakládali pořád víc úkolů. Harry upřímně žasl, že Hermiona kromě všeho ostatního, co museli dělat, ještě stihla studovat kouzelné způsoby odposlouchávání. Sám dřel do úmoru, aby vůbec zvládl všechny domácí úkoly, ovšem nezapomínal také pravidelně posílat Siriusovi do jeho horské jeskyně balíčky s jídlem. Po tom, co zažil loni v létě, věděl, jaké to je, když někdo celé dny hladoví. Připisoval mu k balíčku vzkazy, že se nic mimořádného nestalo a že pořád ještě čekají na odpověď od Percyho.
Hedvika se vrátila až na konci velikonočních prázdnin. Percyho dopis přišel v balíčku velikonočních vajec, která jim poslala paní Weasleyová. Harryho i Ronovo byla veliká jako od draka a plná domácích karamel, ale to Hermionino bylo menší než slepičí, a když to viděla, protáhl se jí obličej.
"Rone, nečte tvoje mamka náhodou Týdeník čarodějek?" zeptala se potichu.
"Čte," přikývl Ron s ústy plnými karamel. "Odebírá ho kvůli receptům."
Hermiona se smutně dívala na svoje maličké vajíčko.
"Nechceš se podívat, co píše Percy?" honem se jí zeptal Harry.
Percyho dopis byl krátký a podrážděný.

Zas a znovu vysvětluji Dennímu věštci, že si pan Skrk užívá zaslouženého odpočinku a že mi pravidelně posílá sovy s pokyny. Ne, neviděl jsem ho, snad mi ale můžete důvěřovat, že znám písmo svého nadřízeného. Mám v tuto chvíli opravdu dost práce, než abych se ještě pokoušel vyvracet všechny ty směšné pověsti. Buďte tak laskaví a už mě neobtěžuje, pokud nepůjde o něco opravdu důležitého.
Přeji vám veselé Velikonoce.

Konec velikonočních prázdnin by jindy pro Harryho znamenal, že by usilovně trénoval na poslední famfrpálový zápas ve školním roce; letos však se musel připravit na třetí, závěrečný úkol v turnaji tří kouzelnických škol a ještě pořád netušil, co ho vůbec čeká. Až v posledním květnovém týdnu si ho profesorka McGonagallová na konci hodiny přeměňování konečně přivolala.
"Dnes večer v devět hodin máte přijít na famfrpálové hřiště," oznámila mu. "Bude tam pan Pytloun a řekne vám, jaký dostanete třetí úkol."
Večer o půl deváté tudíž nechal Rona a Hermionu v nebelvírské věži a vydal se dolů. Právě když procházel vstupní síní, vyšel z mrzimorské společenské místnosti také Cedric.
"Co myslíš, že to bude?" zeptal se Harryho, když společně scházeli po kamenném schodišti do podmračného večera. "Fleur pořád něco vykládá o podzemních chodbách, myslí si, že budeme hledat poklad."
"To by nebylo nejhorší," mínil Harry a v duchu si řekl, že by prostě požádal Hagrida o nějakého hrabáka, aby to udělal za něj.
Sešli po temné louce až k famfrpálovému stadionu, zahnuli do uličky mezi tribunami a vyšli na hřiště.
"Co to tu provedli?" pohoršil se Cedric a zůstal stát na místě.
Famfrpálové hřiště už nebylo hladké a rovné; vypadalo to, že na něm od jednoho konce až na druhý někdo vystavěl dlouhé, nízké zdi, které se na všech stranách kroutily a křižovaly.
"To jsou přece živé ploty!" řekl Harry, sehnul se a prohlížel si ten nejbližší.
"Tak pojďte, vy dva, vítám vás!" pozdravil je okázale srdečný hlas.
Uprostřed hřiště stál Ludo Pytloun s Krumem a s Fleur. Harry a Cedric zamířili k nim a přelézali jeden plot za druhým. Fleur se na Harryho zářivě usmála, když přišel blíž; od té doby, co vytáhl z jezera její sestru, se její chování k němu úplně změnilo.
"Tak co tomu říkáte?" zeptal se Pytloun spokojeně, když Harry a Cedric přelezli poslední živý plot. "Ty ale rostou, co? Dejte jim ještě měsíc a Hagrid se postará, aby byly vysoké dvacet stop. Nemusíte si ale dělat starosti," dodal s úsměvem, když si všiml nepříliš nadšeného výrazu v Harryho i Cedrikově obličeji. Jakmile třetí úkol skončí, bude vaše famfrpálové hřiště zase úplně normální! A teď už byste snad mohli uhádnout, co tu stavíme?"
Malou chvíli všichni mlčeli. A potom -
"Bludiště," zavrčel Krum.
"Naprosto správně!" potvrdil Pytloun. "Ano, bludiště. Třetí úkol je vlastně velice jednoduchý: Pohár tří kouzelníků bude stát uprostřed bludiště a šampión, který se ho dotkne první, dostane nejvyšší známku."
"Stačí, kdyšš tím bloudišštěm prrojdeme?" zeptala se Fleur.
"Samozřejmě tam budou překážky," řekl Pytloun rozverně a pohupoval se na chodidlech. "Hagrid dodá nějaké nestvůry… a budete se muset postavit nějakým kouzlům a zaklínadlům, která tam budou… prostě samé takové věcičky, rozumíte. Jako první se vydají do bludiště šampióni, kteří mají nejvíc bodů," a zazubil se na Harryho a na Cedrika. "Potom půjde pan Krum… a nakonec slečna Delacourová. Všichni ovsem budete mít šanci uspět, podle toho, jak se vyrovnáte s překážkami. Měla by to být docela legrace, co říkáte?"
Harry, který až příliš dobře věděl, jaké nestvůry Hagrid pro takovou soutěž může dodat, si v duchu řekl, že to moc velká legrace nebude. Přesto zdvořile přikývl, stejně jako ostatní šampióni.
"Výtečně… pokud nemáte žádné dotazy, vrátíme se do hradu, co říkáte… je tu dost chladno…"
Jakmile se vymotali z rostoucího bludiště ven, Pytloun se hned připojil k Harrymu. Ten si pomyslel, že mu nejspíš začne znovu nabízet pomoc, když vtom mu poklepal na rameno Krum.
"Mužu s tebou mlúvit?"
"Jo, jistě," přisvědčil Harry poněkud překvapeně.
"A šel bys se mnou?"
"No ovšem," řekl Harry zvědavě.
Pytloun se zatvářil poněkud rozpačitě. "Já tu na tebe počkám, Harry, chceš?"
"Ne, to nebude nutné, pane Pytloune," odmítl a potlačil úsměv. "Děkuji vám, ale do hradu snad ještě trefím sám."
Oba chlapci odešli ze stadionu společně, Krum však nezamířil ke kruvalské lodi; místo toho vykročil k Zapovězenému lesu.
"Proč jdeme zrovna sem?" zeptal se Harry, když minuli Hagridovu hájenku a zářivě osvětlený kočár z Krásnohůlek.
"Že aby nás níkdo neposluchál," vysvětlil mu Krum.
Když konečně dorazili na klidné místo poblíž oploceného výběhu, kde byli krásnohůlští koně, Krum zůstal stát ve stínu stromů a obrátil se k Harrymu.
"Chci se zeptat," pronesl nasupeně, "co je mezi tebou a Hermi-iou-nou."
Harry, který očekával něco daleko závažnějšího, podle toho, jak tajnůstkářsky se Krum choval, na něj jen užasle pohlédl.
"Vůbec nic," odpověděl. Krum se však na něj zamračil, a Harry, znovu užaslý nad tím, jak je jeho soupeř vysoký, ještě dodal: Jsme jenom kamarádi. Nechodíme spolu a nikdy jsme spolu nechodili. To všecko jsou jenom výmysly té ženské Holoubkové."
"Ale Hermi-iou-na o tebe mlúvi velíce částo," namítl Krum a podezíravě se na něj podíval.
"No jasně," přisvědčil Harry, "vždyť jsme kamarádi."
Ani se mu věřit nechtělo, že takhle mluví s Viktorem Krumem, proslulým reprezentantem Bulharska ve famfrpálu. Jako by si osmnáctiletý Krum opravdu myslel, že on, Harry, se mu může rovnat - být mu opravdu sokem.
"Takže tys nigdy - tys ne -"
"Ne," potvrdil rázně.
Krum se zatvářil o poznání klidněji. Pár vteřin ještě na Harryho zíral, potom ale řekl: "Lítaš oprávdu dobře. Podívál se na tébe při prvnim ukólu."
"Díky," řekl Harry, zeširoka se usmál a najednou si sám připadal o dost větší. "Já jsem tě zase viděl na mistrovství světa. Tu Vronského fintu jsi opravdu -"
Vtom se mezi stromy za Krumovými zády něco pohnulo a Harry, který už měl svoje zkušenosti s tvory, kteří se plížili po Zapovězeném lese, bezděky Kruma uchopil za ruku a obrátil ho.
"Có je?"
Harry zavrtěl hlavou a soustředěně zíral na místo, kde předtím zaznamenal pohyb. Zároveň zajel rukou do hábitu a vytáhl hůlku.
Vzápětí se zpoza vysokého dubu kdosi vypotácel. Harry ho v první chvíli nepoznal… poté si však uvědomil, že je to pan Skrk.
Vypadal, jako když je už kolik dnů na cestě: na kolenou měl hábit potrhaný a zakrvácený, kdovíjak dlouho už se neholil a tvář, zšedlou vyčerpáním, měl samý škrábanec. Jeho obvykle vzorně upravené vlasy a knírek potřebovaly umýt a učesat. Vypadal opravdu podivně, to ovšem ještě nebylo nic proti tomu, jak se choval. Neustále si cosi mumlal a dělal posunky, jako by mluvil s někým, koho viděl jedině on; živě tím Harrymu připomněl starého tuláka, kterého potkal kdysi dávno, když jel s Dursleyovými na nákup: ten také vzrušeně rozmlouval s někým, koho ostatní neviděli. Teta Petunie tenkrát chytila Dudleyho za ruku a odtáhla ho přes ulici na druhou stranu, jen aby se tulákovi vyhnuli, a strýc Vernon pak před celou rodinou dlouho hartusil, jak by se s takovými žebráky a pobudy nejraději vypořádal on sám.
"A nébyl von v pórotě?" zeptal se Krum a třeštil oči na pana Skrka. "Néni z vášeho mínisterstva?"
Harry přikývl a po vteřince váhání zvolna vykročil k panu Skrkovi, který se na něj ani nepodíval a dál mluvil ke stromu, u něhož stál: "… a až s tím budete hotov, Weatherby, pošlete sovu Brumbálovi a potvrďte mu, kolik studentů z Kruvalu na turnaj přijede. Karkarov právě oznámil, že jich bude dvanáct…"
"Pane Skrku?" oslovil ho opatrně Harry.
"…a potom ještě pošlete sovu madame Maxime, protože i ona možná bude chtít zvýšit počet studentů, které přiveze, když to teď Karkarov zvedl na celý tucet… zařídíte to, Weatherby? Mohu se na vás spolehnout…?" panu Skrkovi div nevylezly oči z důlků. Stál, zíral na strom a tlumeně na něj mumlal. Náhle zavrávoral stranou a padl na kolena.
"Pane Skrku?" promluvil Harry hlasitěji. "Jste v pořádku?"
Skrk koulel očima sem tam. Harry se obrátil ke Krumovi, který šel mezi stromy za ním a teď na pana Skrka zděšeně zíral.
"Có to s nim je?"
"Nemám tušení," zamumlal Harry. "Asi by bylo dobře, kdybys šel a někoho sehnal -"
"Brumbála!" zasípěl pan Skrk. Natáhl ruku, popadl Harryho za hábit a přitáhl si ho k sobě, třebaže oči třeštil někam za jeho hlavu. "Musím… mluvit… s Brumbálem…"
"Dobře, dobře," chlácholil ho Harry. Jestli vstanete, pane Skrku, můžeme jít spolu do -"
"Já udělal… hroznou hloupost…" supěl pan Skrk. Vypadal jako naprostý šílenec. Koulel očima, poulil je a po bradě mu stékaly sliny. Každé pronesené slovo ho stálo nesmírné úsilí. "Musím… říct… Brumbálovi…"
"Vstaňte, pane Skrku!" zřetelně křikl Harry. "Vstaňte, a já vás k Brumbálovi odvedu!"
Pan Skrk konečně stočil zrak na něj.
"A vy… vy jste kdo?" ztlumil hlas.
"Jsem student zdejší školy," vysvětlil mu Harry a otočil se ke Krumovi. Byl by od něj potřeboval pomoc, nervózní kruvalský šampión se však držel zpátky.
"Ale vy… vy nepatříte k němu?" hlesl Skrk a poklesla mu brada.
"Ne," potvrdil Harry, i když neměl sebemenší tušení, o čem to Skrk mluví.
"Patříte k Brumbálovi?"
"Přesně tak," přisvědčil Harry.
Skrk si ho přitahoval k sobě stále těsněji. Harry se pokusil z jeho sevření uvolnit, ale držel ho za hábit příliš pevně.
"Musíte… musíte Brumbála varovat…"
"Jestli mě pustíte, seženu ho," ujišťoval ho. "Hlavně mě pusťte, pane Skrku, a já už ho seženu…"
"Děkuji vám, Weatherby, a až s tím budete hotov, dal bych si šálek čaje. Moje žena a syn už tu musí být každou chvíli; dnes večer jdeme s Popletalovými na koncert." Skrk už zas plynně promlouval k nějakému stromu a očividně si ani v nejmenším neuvědomoval chlapcovu přítomnost. Harryho to natolik překvapilo, že si ani nevšiml, kdy ho Skrk konečně pustil. "Ano, můj syn nedávno získal dvanáct NKÚ, takže jsem nesmírně spokojen. Ano, děkuji vám, ano, jsem na něj opravdu hrdý. Buďte tak laskav a přineste mi to memorandum od andorského ministra kouzel, myslím, že teď budu mít čas na to, abych připravil koncept odpovědi.
"Zůstaň tu s ním," požádal Harry Kruma. "Pro Brumbála dojdu já. To bude rychlejší, vím, kde má pracovnu -"
"Ten je úplně šilény," řekl Krum nedůvěřivě a nespouštěl z pana Skrka oči, protože pořád něco vykládal stromu před sebou. Zřejmě byl přesvědčen, že je to Percy.
"Prostě tu s ním zůstaň," znovu ho požádal Harry a začal se zvedat. Jeho pohyb však u pana Skrka vyvolal další nečekanou změnu: chytil Harryho pevně kolem kolen a stáhl ho zpátky na zem.
"Nenechávejte… mě… tady!" šeptal a oči mu poznovu vylézaly z důlků. "Já jim utekl… potřebuji… potřebuji mluvit s Brumbálem… musím ho varovat… musím mu všechno říct… je to má vina… všechno jen má vina… Berta… ona je po smrti… všechno jen má vina… a můj syn… má vina… povězte Brumbálovi… Harry Potter… Pán zla… on je silnější… Harry Potter…"
"Jestli mě pustíte, pane Skrku, tak Brumbála seženu!" ujišťoval ho Harry a vztekle se otočil na Kruma: "Pomoz mi konečně - můžeš?!"
Krum k nim přistoupil s výrazem plným úzkosti a dřepl si vedle pana Skrka.
"Prostě ho hlídej, aby tu zůstal," řekl Harry a vyprostil se ze Skrkova sevření. "Za chvíli jsem tu s Brumbálem zpátky."
"Ále pospjéš si, áno?" křikl za ním ještě, zatímco Harry už upaloval z lesa a hnal se vzhůru po ztemnělých školních pozemcích. Byly liduprázdné - Pytloun, Cedric i Fleur už zmizeli. Harry se vyřítil po kamenných schodech, proběhl dubovou hlavní bránou a hnal se dál po mramorovém schodišti do druhého poschodí.
Pět minut nato tryskem dorazil ke kamennému chrliči v polovině prázdné chodby.
"Citró-citrónová zmrzlina!" zasupěl bez dechu.
To bylo heslo k tajnému schodišti, jež vedlo k Brumbálově pracovně - nebo to tak aspoň bylo před dvěma lety. Mezitím se však heslo očividně změnilo, neboť kamenný chrlič neožil a neuskočil stranou - trčel tu dál jako přimrazený a zlovolně na Harryho civěl.
"No tak!" křikl na něj Harry. "Pohni se už!"
Nic v Bradavicích se ovšem nikdy nepohnulo jen proto, že jste na to křičeli: Harry věděl, že mu to nepomůže. Rozhlížel se temnou chodbou nahoru dolů. Co když je Brumbál ve sborovně? Rozběhl se ke schodišti, jak nejrychleji uměl -
"POTTERE!"
Harry se smykem zastavil a otočil se.
Z tajného schodiště za kamenným chrličem se vynořil Snape. Stěna za jeho zády se ještě ani nestačila zavřít, profesor však už kýval na Harryho, aby se k němu vrátil. "Co tady děláte, Pottere?"
"Musím mluvit s profesorem Brumbálem!" křikl Harry, rozběhl se chodbou zpátky a před Snapem prudce zabrzdil. Jde o pana Skrka… právě se objevil… je v Zapovězeném lese… a chce -"
"Co je to zas za nesmysly?" hřímal Snape a černé oči se mu jen leskly. "O čem to tu vykládáte?"
"O panu Skrkovi!" rozkřikl se Harry. "O tom z ministerstva! Je nemocný nebo něco takového - a je v lese, a chce mluvit s Brumbálem! Prostě mi řekněte heslo, ať můžu -"
"Pan ředitel teď nemá čas, Pottere," řekl Snape a úzké rty se mu zkřivily nepříjemným úsměvem.
"Ale já to Brumbálovi říct musím!" vyjekl Harry.
"Neslyšel jste, co jsem říkal, Pottere?"
Harrymu bylo jasné, že z toho má Snape potěšení, když mu může odmítnout právě ve chvíli, kdy panikaří.
"Podívejte se," řekl rozčileně. "Skrk je na tom zle - není - myslím, že není - při smyslech… říká, že chce Brumbála varovat -"
Kamenná stěna za Snapeovými zády se rozevřela. Brumbál v dlouhém zeleném hábitu tam stál s lehce zvědavým výrazem.
"Copak, děje se něco?" zeptal se a střídavě hleděl na Harryho a Snapea.
"Pane profesore!" vyhrkl Harry a obešel Snapea, ještě než stačil promluvit. Je tu pan Skrk - tam dole v lese - chce s vámi mluvit!"
Myslel si, že se ho ředitel začne vyptávat, a ulevilo se mu, že Brumbál nic takového neudělal. "Zaveď mě k němu!" vybídl ho a ihned kvapně vykročil chodbou za ním. Snape zůstal stát u chrlíce a tvářil se dvakrát tak zle než obvykle.
"Co pan Skrk říkal, Harry?" zeptal se Brumbál, když spěšně scházeli po mramorovém schodišti.
"Říkal, že vás chce varovat… že udělal něco hrozného… mluvil o svém synovi… o Bertě Jorkinsové… a - o Voldemortovi… něco jako že Voldemort je silnější než dřív…"
"To jsem si mohl myslet," zamumlal Brumbál a zrychlil, jakmile vykročili do černé tmy venku.
"Vůbec se nechová normálně," sděloval mu Harry a pospíchal vedle něj. Jako když ani neví, kde je. Pořad mluví, jako by si myslel, že je s ním Percy Weasley, ale pak to změní a říká, že chce mluvit s vámi… Nechal jsem ho tam s Viktorem Krumem."
"Cože?" zbystřil Brumbál a začal dělat tak dlouhé kroky, že Harry musel běžet, aby mu stačil. "Nevíš, jestli ho viděl ještě někdo jiný?"
"Ne," odpověděl Harry. "Povídali jsme si s Krumem. Předtím nám pan Pytloun vysvětlil, jak to bude s třetím úkolem, a my jsme se zdrželi vzadu, a pak jsme viděli, jak z lesa vyšel pan Skrk -"
"Kde vůbec jsou?" zeptal se Brumbál, když se ze tmy před nimi vynořil krásnohůlský kočár.
"Tamhle," řekl Harry. Šel teď před Brumbálem a mezi stromy mu ukazoval cestu. Skrkův hlas už sice neslyšel, věděl však, kam míří; bylo to jen pár kroků za krásnohůlským kočárem… někde tady…
"Viktore?" křikl do tmy.
Nikdo neodpověděl.
"Jsou tady," ujišťoval profesora. "Určitě jsou tu někde blízko…"
"Lumos," řekl Brumbál, rozsvítil svoji hůlku a zvedl ji.
Uzounký paprsek putoval od jednoho tmavého kmene ke druhému a osvětloval zem. A pak dopadl na pár ležících nohou.
Harry s Brumbálem se tam okamžitě vrhli. Na lesní půdě s nohama i rukama rozhozenýma ležel Krum. Nejspíš byl v bezvědomí. Po panu Skrkovi nebylo ani stopy. Brumbál se k ležícímu sklonil a opatrně mu nadzvedl oční víčko.
"Někdo ho omráčil," řekl tichým hlasem. V záři hůlky se zatřpytily jeho půlměsícové brýle, jak zapátral mezi okolními stromy.
"Mám pro někoho dojít?" zeptal se Harry. "Třeba pro madame Pomfreyovou?"
"Ne," odmítl Brumbál spěšně. "Zůstaň tady."
Zvedl hůlku do vzduchu a nastavil ji směrem k Hagridově boudě. Harry viděl, jak z ní vystřelilo cosi stříbrného a řítilo se to mezi stromy pryč jako nějaký přeludný pták. Potom se Brumbál znovu sklonil ke Krumovi, tentokrát namířil hůlkou na něj a zamumlal "Enervate".
Krum otevřel oči. Vypadal omámeně. Když spatřil Brumbála, pokusil se posadit, ten mu však položil ruku na rameno a přiměl ho, aby zůstal ležet.
"On mě nápadl!" zašeptal Krum a sáhl si rukou na hlavu. "Ten stáry blázen mě nápadl! Rózhližel jsem se, abych víděl, kam Potter vlastně šél, a on mě nápadl zézadu!"
"Zůstaňte ještě chvilku ležet," vyzval ho Brumbál.
Ozval se zvuk dunivých kroků a vzápětí k nim dorazil udýchaný Hagrid s Tesákem v patách. V ruce držel samostříl.
"Pane profesore Brumbále!" vytřeštil užasle oči. "Harry - co se to tady -"
"Potřebuji, Hagride, abys došel pro profesora Karkarova," sdělil mu Brumbál. "Na jeho studenta někdo zaútočil. A až to vyřídíš, zburcuj profesora Moodyho -"
"To nebude třeba, Brumbále," zafuněl kdosi bručivě. "Už jsem tady." S rozsvícenou hůlkou se k nim belhal Moody a opíral se o hůl.
"Zatracená noha!" vztekal se. "Nebýt jí, byl bych tu dřív… co se tu stalo? Snape říkal něco o Skrkovi -"
"O Skrkovi?" opakoval Hagrid nechápavě.
"Tak jdi už pro toho Karkarova, Hagride!" vybídl ho Brumbál ostře.
"Jo… už běžím, pane profesore," řekl Hagrid, otočil se a zmizel ve tmě mezi stromy. Tesák klusal za ním.
"Nevím, kde Barty Skrk je," řekl Brumbál Moodymu, "ale je nutné, abychom ho našli."
"Taky už ho hledám," zavrčel Moody, vytáhl svou hůlku a odkulhal do Zapovězeného lesa. Brumbál ani Harry pak nepromluvili jediné slovo, dokud nezaslechli nezaměnitelné zvuky, ohlašující Hagridův a Tesákův návrat. V závěsu za nimi spěchal Karkarov. Měl na sobě plášť z hladkých stříbrných kožešin a z rozčilení byl celý bledý.
"Co to má znamenat?" vykřikl, když spatřil Kruma na zemi a Brumbála i Harryho vedle něj. "Co se to tu děje?"
"Ón na mě záutočil!" řekl Krum. Právě se posadil a třel si rukama hlavu. "Ten pán Skrk nébo jak se ménuje -"
"Skrk že na tebe zaútočil? Opravdu na tebe zaútočil Skrk? Člen poroty v turnaji tří kouzelníků?"
"Igore," začal Brumbál, ale Karkarov se napřímil, přitáhl si těsněji kožešinový plášť a v obličeji zesinal vzteky.
"To je zrada!" rozkřikl se a ukazoval prstem na Brumbála. "To je spiknutí! Vy a to vaše ministerstvo kouzel jste mne sem vlákali pod falešnou záminkou, Brumbále! Tohle není rovná soutěž! Nejdřív propašujete do turnaje Pottera, ačkoli ještě není plnoletý! A teď se jeden z vašich přítelíčků na ministerstvu pokouší dostat ze hry mého šampióna! Cítím z toho všeho obojetnost a úplatnost - a pokud jde o vás, Brumbále, s těmi vašimi řečičkami o mezinárodním sblížení mezi kouzelníky, o tom, jak musíme obnovit staré svazky a zapomenout na staré sváry - tak o vás si myslím tohle!"
Karkarov plivl Brumbálovi pod nohy. Vzápětí ho Hagrid jediným pohybem uchopil za klopy kožešinového pláště, vyzvedl ho do vzduchu a přirazil na nejbližší strom.
"Okamžitě se omluvte!" zavrčel na něho vztekle, mohutnou pěst mu tlačil na hrdlo, až Karkarov lapal po dechu, a nohy se mu klátily ve vzduchu.
"Tohle ne, Hagride!" rozkřikl se Brumbál a v očích se mu zablesklo.
Hagrid odtáhl ruku, kterou tiskl Karkarova ke stromu, a kruvalský ředitel se svezl po kmeni dolů a zůstal ležet na hromádce mezi kořeny; na hlavu mu ještě spadlo několik větviček a listů.
"Buď tak laskav a odveď Harryho zpátky do hradu, Hagride," přikázal mu Brumbál.
Hagrid ztěžka oddechoval a ještě vrhl na Karkarova zlostný pohled. "Možná bych tu radši měl zůstat, pane řediteli…"
"Odvedeš Harryho zpátky do školy, Hagride," opakoval Brumbál rázně. Jdi s ním až nahoru do nebelvírské věže. A ty, Harry - chci, aby ses odtamtud nehnul. Cokoli, co bys chtěl udělat - třeba sovy, které bys chtěl poslat - to všechno počká do rána, rozumíš?"
"Ehm - ano," přislíbil Harry a upřeně se na něj zadíval. Jak mohl Brumbál vědět, že právě uvažuje o tom, že okamžitě pošle Papušíka k Siriusovi, aby mu oznámil, co se stalo?
"Nechám vám tu Tesáka, pane řediteli," prohlásil Hagrid a dál vrhal výhružné pohledy na Karkarova, který dosud ležel pod stromem, zapletený do kožešin a kořenů. "Tesáku, zůstaň. Pojď, Harry."
Mlčky prošli kolem krásnohůlského kočáru a vydali se nahoru k hradu.
"Co se to vopovažuje?" vrčel Hagrid, když šli po břehu jezera. Jak se vopovažuje takhle Brumbála vobviňovat? Jako kdyby Brumbál moh něco takovyho províst. Jako kdyby Brumbál vůbec stál vo to, aby ty ses toho turnaje zúčastnil! Vždyť je z toho celej ustaranej! Ani nepamatuju, kďy jsem ho viděl ustaranějšího než teď. A ty taky jako bys vůbec neměl rozum!" osopil se na svého oblíbence tak nečekaně, že k němu Harry jen zaraženě vzhlédl. "Co tě to napadlo, někde se toulat s tím zatraceným Krumem? Je přeci z Kruvalu, Harry! Klidně tě tam moh někde uhranout! Copak tě Moody nic nenaučil? Když si pomyslím, že ses vod něj nechal takhle vylákat, úplně sám -"
"Krum takový není!" odsekl Harry, zatímco vystupovali po schodech do vstupní síně. "A nepokoušel se mě uhranout, chtěl se mnou jen mluvit o Hermioně -"
"Tak s tou si to taky vyříkám," hartusil Hagrid zamračeně a dusal do schodů. "Čím míň si budete se všema těma cizákama začínat, tím líp pro vás. Žádnýmu z nich nemůžete věřit."
"Co já vím, ty jsi snad s madame Maxime vycházel docela dobře, ne?" namítl Harry dotčeně.
"Tak vo tý mně nic nepovídej!" utrhl se na něj Hagrid a jistou chvíli vypadal až děsivě. "Vo ty už vím, co je zač! Až teďka si to u mě snaží vyžehlit - moc by chtěla, abych jí řek, co vobnáší ten třetí úkol. Žádnýmu z nich se nedá věřit!"
Hagrid měl tak špatnou náladu, že Harry docela uvítal, když se s ním před Buclatou dámou rozloučil. Prolezl otvorem v podobizně do společenské místnosti a spěchal rovnou do kouta, kde seděli Ron s Hermionou, aby jim vylíčil, co se stalo.

Harry Potter a Ohnivý pohár 30

19. prosince 2010 v 16:19 | Accuracy |  Texty


V neděli po snídani šli Harry, Ron a Hermiona nahoru do sovince, aby Percymu poslali dopis s dotazem, jestli v poslední době viděl pana Skrka, jak to navrhl Sirius. Poslali s ním Hedviku, protože už dlouho s žádnou poštou nebyla. Chvíli se za ní z okna sovince dívali, jak mizí z dohledu, a pak se vydali do kuchyně, aby Dobbymu dali nové ponožky.
Domácí skřítkové je uvítali opravdu srdečně: uctivě se jim klaněli a honem jim šli připravit čaj. Dobby byl z dárku celý bez sebe radostí.
"Harry Potter je k Dobbymu až příliš laskavý!" zakvílel a utíral si slzy velké jako hrách, které se mu koulely z obrovských očí.
"S tím žaberníkem jsi mi zachránil život, Dobby, namouduši," řekl Harry.
"Nemáte náhodou ještě pár těch větrníků?" zeptal se Ron a rozhlížel se po skřítcích, kteří se jim bez přestání klaněli a zářivě se na ně usmívali.
"Vždyť jsi před chvílí snídal!" pohoršovala se Hermiona, ale to už se k nim řítil obrovský stříbrný podnos plný větrníků, který nesli čtyři skřítkové.
"Měli bychom jim říct o něco, co bychom poslali Čmuchalovi," zamumlal Harry.
"To je dobrý nápad," souhlasil Ron. "Aspoň bude mít Pašík co dělat. Myslíte, že byste nám mohli dát trochu jídla navíc?" obrátil se na skřítky. Ti se potěšené usmáli a odkvapili, aby jim splnili jejich přání.
"Dobby, a kde je Winky?" rozhlížela se Hermiona.
"Winky sedí tamhle u krbu, slečno," řekl Dobby potichounku a malinko svěsil uši.
"Proboha!" vydechla Hermiona, když skřítku spatřila.
Harry se také zadíval k ohništi. Winky seděla na stoličce jako minule, zřejmě však o sebe celou dobu vůbec nedbala. Byla tak strašně špinavá, že ji Harry v první chvíli ani nerozeznal od začouzených krbových cihel. Oblečení měla potrhané a nevyprané, v ruce svírala láhev máslového ležáku a s očima upřenýma do ohně se na stoličce mírně kymácela. Jak se na ni dívali, mohutně si škytla, až to bylo slyšet po celé kuchyni.
"Winky teď spořádá šest lahví denně," šeptl Harrymu Dobby.
"Naštěstí to není nijak silné," řekl Harry.
Dobby však zavrtěl hlavou: "Pro domácího skřítka to silné je, pane," vysvětlil mu.
Winky znovu škytla. Skřítkové, kteří přinesli větrníky, se na ni pohoršeně podívali a šli si po své práci.
"Winky se trápí, pane," zašeptal mu Dobby smutně. "Winky chce zpátky domů. Winky si myslí, že jejím pánem je pořád pan Skrk, Harry Pottere, a ať už Dobby řekne cokoli, nedokáže ji přesvědčit, že jejím pánem je teď profesor Brumbál."
"Poslyš, Winky," řekl Harry, kterého v tu chvíli něco napadlo, došel k ohništi a sehnul se, aby ho slyšela. "Nevíš náhodou, co by pan Skrk mohl mít v úmyslu? Měl dělat porotce v turnaji tří kouzelníků, ale vůbec sem už nejezdí."
Winky zamrkala a upřela na něj své obrovské zornice. Potom se znovu mírně zakymácela a zeptala se: "Takže p-pán už sem - škyt - nejezdí?"
"Ne," potvrdil Harry. "Od prvního úkolu jsme ho neviděli. V Denním věštci psali, že je nemocný."
Winky se znovu zakymácela a hleděla na Harryho rozmazaným pohledem. "Pán - škyt - pán je n-nemocný?"
Spodní ret se jí roztřásl.
"Nevíme ale jistě, jestli je to pravda," řekla Hermiona kvapně.
"Pán p-potřebuje svou - škyt - svou W-Winky!" zafňukala skřítka. "Pán se - škyt - sám nedok-káže - škyt - o sebe po-sta-rat…"
"Tak počkej, Winky, jiní se přece také dokážou postarat o vlastní domácnost," řekla přísně Hermiona.
"Jenomže Winky - škyt - se panu Skrkovi - škyt - nestarala jen o domácnost!" zakvílela pohoršené Winky, zakymácela se ještě víc a pobryndala si máslovým ležákem blůzičku, už tak špinavou až hanba. "Pán se - škyt - Winky svěřuje - škyt - se svými nejdůlež-žitějšími - škyt - se svými nejtajnějšími -"
"S čím?" zeptal se Harry.
Winky však důrazně zakroutila hlavou a přitom se znovu polila máslovým ležákem.
"Winky chrání - škyt - tajemství svého pána," prohlásila vzpurně, zakymácela se, div že nespadla, a rozmrzele se na Harryho zamračila. "A vy - škyt - vy do nich - škyt - strkáte nos."
"Takhle Winky s Harrym Potterem mluvit nesmí!" okřikl ji Dobby pobouřeně. "Harry Potter je statečný a šlechetný, a do ničeho nos nestrká!"
"Strká nos - škyt - do soukromých a tajných - škyt - věcí mého pána - škyt - Winky je dobrá domácí skřítka - škyt - dovede držet jazyk za zuby - škyt - lidé - škyt - se pokoušejí slídit - škyt - a šťourat - škyt -" Winky sklesla víčka, úplně nečekaně se svezla ze stoličky před ohniště a začala hlasitě chrápat. Prázdná láhev od máslového ležáku se po kamenných dlaždicích odkutálela pryč.
Okamžitě přispěchalo půl tuctu rozhořčených skřítků. Jeden z nich zdvihl láhev a ostatní přikryli skřítku Winky velkým kostkovaným ubrusem, jehož konce pečlivě založili, aby ji vůbec nebylo vidět.
"Omlouváme se, že jste se na to museli dívat, pánové a slečno!" zakníkal jakýsi skřítek v jejich blízkosti, potřásl hlavou a zatvářil se převelice zahanbeně. "Doufáme, že nás nebudete všechny posuzovat podle Winky, pánové a slečno!"
"Vždyť je nešťastná!" namítla Hermiona popuzeně. "Proč se ji radši nepokusíte utěšit, místo abyste ji takhle přikrývali?"
"Prosím o prominutí, slečno," řekl skřítek a znovu se hluboce uklonil, "ale domácí skřítkové nemají právo být nešťastní, když je spousta práce a oni jsou povinni obsluhovat své pány."
"Pro Boha živého!" vykřikla Hermiona rozčileně. "Teď mě poslouchejte, všichni jak tu jste! Máte úplně stejné právo být nešťastní jako kouzelníci! Máte právo na mzdu a na dovolenou a na slušné oblečení, a nemusíte udělat všechno, co vám kdo řekne - podívejte se na Dobbyho!"
"Dobbyho z toho prosím vynechte, slečno," zamumlal Dobby ustrašeně. Z tváří domácích skřítků po celé kuchyni teď srdečné úsměvy vymizely; najednou se na Hermionu dívali, jako by byla nebezpečný šílenec.
"Tady je ten přídavek!" zapištěl jakýsi skřítek Harrymu u lokte a vrazil mu do rukou velikou šunku, tucet zákusků a nějaké ovoce. "Mějte se pěkně!"
Domácí skřítkové se kolem nich shlukli a začali je z kuchyně vystrkovat. Harry, Ron i Hermiona cítili, jak je do zad tlačí spousta malých ruček.
"Děkuji za ty ponožky, Harry Pottere!" křikl Dobby nešťastně od ohniště; stál tam u hromádky přikryté ubrusem - to byla Winky.
"Prosím tě, Hermiono, tos nemohla držet ten svůj zobák?" rozčiloval se Ron, když se za nimi zabouchly kuchyňské dveře. "Teď už o to nebudou stát, abychom k nim zašli na návštěvu! Třeba jsme z Winky mohli dostat ještě něco o Skrkovi!"
"Jako kdyby ti zrovna na tomhle záleželo!" ušklíbla se Hermiona. "Chodil jsi tam jenom kvůli jídlu!"
Po celý zbytek dne už oba byli podráždění: Harryho natolik omrzelo poslouchat, jak se nad domácími úkoly ve společenské místnosti strefují jeden do druhého, že zásoby pro Siriuse odnesl večer do sovince raději sám.
Papušík byl příliš malý, než aby vynesl celou šunku na horu nad Prasinkami, proto mu Harry přidal na pomoc ještě dva školní výrečky. Když vyletěli do podvečerního šera - byla to prazvláštní podívaná, jak mezi sebou nesli ten velký balík - opřel se Harry o okenní parapet a zahleděl se na školní pozemky, na tmavé, šumící koruny stromů v Zapovězeném lese a na pleskající plachty kruvalské lodi. Obláčky kouře, jenž stoupal z Hagridova komínu, proletěl velký výr, vznesl se ke hradu, zakroužil kolem sovince a zmizel z dohledu. Harry se zadíval dolů a uviděl Hagrida, jak usilovně ryje před svou boudou. Přemýšlel, co to asi dělá; vypadalo to, jako kdyby se rozhodl založit další zeleninový záhon. Zatímco ho pozoroval, vynořila se z krásnohůlského kočáru madame Maxime a zamířila k němu; vypadalo to, že se s ním pokouší promluvit. Hagrid se však opíral o rýč a očividně po tom nijak netoužil, protože zanedlouho se madame Maxime vrátila do kočáru.
Harrymu se nechtělo zpátky do nebelvírské věže, aby tam poslouchal Rona a Hermionu, jak na sebe vrčí. Raději se díval, jak Hagrid ryje, dokud ho nepohltila tma. Pak se začaly probouzet sovy a jedna za druhou kolem Harryho odsvištěly do noci.

Příští den u snídaně už Rona i Hermionu špatná nálada přešla, a k Harryho úlevě se nesplnily ani Ronovy chmurné předpovědi, že domácí skřítkové začnou k nebelvírskému stolu posílat horší jídlo, poněvadž je Hermiona urazila; slanina, vejce i uzené sledě byly dobré jako vždy.
Když dorazily poštovní sovy, Hermiona dychtivě vzhlédla, jako kdyby něco čekala.
"Percy přece ještě nemohl stačit odpovědět," řekl Ron. "Hedviku jsme poslali teprve včera."
"Já vím, taky od něj ještě nic nečekám," vysvětlila Hermiona. "Předplatila jsem si ale Denního věštce. Už mě fakt nebaví, když se mám všechno dozvídat od zmijozelských."
"To je dobrý nápad!" přisvědčil Harry a vzhlédl k sovám také. "Hele, Hermiono, myslím, že ti to vyšlo -"
K jeho kamarádce se snášela šedá sova.
"Ale noviny nenese," řekla a tvářila se zklamaně. "To je přece -"
K jejímu úžasu přistála šedá sova před jejím talířem a hned za ní následovaly čtyři sovy pálené, kalous a jeden puštík.
"Prosím tě, kolik sis těch Denních věštců předplatila?" podivil se Harry a stačil ještě zachytit její pohár dřív, než ho převrhl chumel sov, které se k ní tlačily jedna přes druhou, protože každá chtěla doručit svůj dopis jako první.
"Co to proboha je…?" užasla Hermiona, vzala si dopis od šedé sovy, otevřela ho a začala ho číst. "To už přestává všechno!" zadrmolila a celá zrudla.
"Co je?" zeptal se Ron.
"Totiž - to je přece směšné -" Hodila dopis Harrymu a ten zjistil, že není psaný rukou, ale poskládaný z nalepených písmen, která nejspíš někdo vystříhal z Denního věštce.

Jsi SprosTá nestyDA. HaRRy PottEr si zaSlouží NékoHo LepšíHo. VrAť se Zpátky k mUdlům, odkuD jsi přišla.

"Všechny jsou takové!" vykřikla Hermiona zoufale, jak otvírala jeden dopis po druhém. "Harry Potter si může najít někoho lepšího než takovou jako ty… Zasloužila bys uvařit s žabími vajíčky… Au!"
Otevřela poslední obálku a z té jí vystříkla na ruce žlutozelená tekutina, která silně páchla po benzinu a po níž jí okamžitě naskákaly veliké žluté puchýře.
"Nerozředěný hnis z dýmějových hlíz!" řekl Ron, když obálku opatrně zvedl a přičichl k ní.
"Au!" naříkala Hermiona a do očí jí vhrkly slzy, jak se pokoušela setřít si hnis ubrouskem; prsty však už měla tak plné boláků, že to vypadalo, jako kdyby na nich měla tlusté, vyboulené rukavice.
"Radši bys měla jít na ošetřovnu," vybídl ji Harry, když od ní sovy odlétly, "my už profesorce Prýtové řekneme, kde jsi.
"Já jsem ji varoval!" prohlásil Ron, když Hermiona vyběhla z Velké síně a držela si ruce na prsou, aby o něco nezavadila. "Říkal jsem jí, aby Ritu Holoubkovou nedráždila! Poslechni si tohle…" A přečetl mu nahlas jeden z dopisů, které Hermiona nechala ležet na stole. ",Četla jsem v Týdeníku čarodějek, jak jsi k Harrymu Potterovi falešná. Ten už toho v životě zakusil dost, takže ti příští poštou pošlu nějaké zlé kouzlo, jen co seženu dost velkou obálku.' Řeknu ti, že by si teď Hermiona měla opravdu dávat pozor."
Na bylinkářství jejich kamarádka nedorazila. Když potom Harry s Ronem vyšli ze skleníku a zamířili na hodinu péče o kouzelné tvory, uviděli Malfoye, Crabbeho a Goyla, jak scházejí po kamenném schodišti z hradu. Za nimi se hihňala a šuškala si s partou zmijozelských děvčat Pansy Parkinsonová. Když zahlédla Harryho, vykřikla: "Pottere, snad ses nerozešel s tou svou přítelkyní? Proč byla u snídaně tak nervózní?"
Harry si jí nevšímal. Nehodlal Pansy dopřát tu radost a prozradit jí, jaké problémy Hermioně ten článek z Týdeníku čarodějek způsobil.
Hagrid, který jim minulou hodinu oznámil, že s jednorožci skončili, na ně čekal venku před hájenkou, s čerstvou zásilkou otevřených beden před sebou. Při pohledu na ně pokleslo Harrymu srdce - snad to nejsou zas nějací čerstvě vylíhlí skvorejši? - Když ale přišel blíž, tak aby viděl dovnitř, spatřil houf huňatých černých tvorečků s dlouhými rypáky. Přední pracky měli podivně ploché, takže připomínaly rýče, přimhouřenýma očima mžourali na studenty a vypadali, že zdvořile žasnou, že jsou středem všeobecné pozornosti.
"To jsou hrabáci," vysvětlil jim Hagrid, když se všichni shromáždili kolem něj. "Žijou hlavně v dolech. Líbí se jim všechno, co se blejská… No podívejte se sami."
Jeden hrabák nečekaně vyskočil, vycenil zuby a chtěl jimi Pansy Parkinsonové strhnout ze zápěstí hodinky. Pansy zaječela a zacouvala.
"Jsou užitečný při hledání pokladů," řekl Hagrid spokojeně. "Myslel jsem, že si s nima dneska užijem trochu legrace. Vidíte tamdle?" Ukázal na velký záhon čerstvě zryté půdy, na kterém ho Harry viděl včera z okna sovince. "Zahrabal jsem tam nějaký zlatý mince, a pro toho, kdo si vybere hrabáka, kterej jich najde nejvíc, mám odměnu. Takže si sundejte všecky šperky, některýho si vyberte a připravte se, ať je můžete vypustit."
Harry si sundal hodinky, které stejně nosil jenom ze zvyku, protože už mu nešly, a schoval si je do kapsy. Pak zvedl jednoho hrabáka; ten mu okamžitě strčil dlouhý rypák do ucha a nadšeně začenichal. Opravdu byl docela roztomilý.
"Počkejte," řekl Hagrid a díval se do bedny, "jeden hrabák nám zbyl… kdopak chybí? Kde je Hermiona?"
"Musela jít na ošetřovnu," řekl Ron.
"Pak ti to vysvětlíme," zamumlal Harry, poněvadž Pansy Parkinsonová je poslouchala.
Byla to nejspíš ta nejzábavnější hodina péče o kouzelné tvory, jakou zažili. Hrabáci mizeli ve zrytém záhonu a zase se z něj vynořovali, jako kdyby to byla voda, a každý hned odcupital ke studentovi, který ho vypustil, a vyplivl mu zlato do dlaní. Ronovi se obzvlášť dařilo - zakrátko měl klín plný mincí.
"Mohli bychom si některého koupit domů, Hagride?" zeptal se vzrušeně, zatímco se jeho hrabák znovu zavrtal do země a pokropil ho hlínou.
"Tvou mamku by to asi nepotěšilo, Rone," zašklebil se Hagrid, "voni totiž hrabáci jsou schopný zbořit barák. Myslím, že už by měli mít skoro všecko," dodal a přecházel kolem záhonu, kde se hrabáci ještě pořád zavrtávali do země. "Zahrabal jsem tam jenom sto mincí. Áá, tady máme Hermionu!"
Mířila k nim přes louku, obě ruce měla pevně obvázané a vypadala celá zubožená. Pansy Parkinsonová ji pozorovala slídivýma očima.
"Takže se podíváme, jak jste dopadli!" řekl Hagrid. "Každej si spočítejte mince! A nemá smysl chtět nějaký ukrást, Goyle," dodal a přimhouřil oči černé jako dva švábi. Je to zlato od leprikónů, za pár hodin zmizí."
Goyle obrátil kapsy naruby, tvářil se však přitom krajně nerudně. Ukázalo se, že nejúspěšnější byl Ronův hrabák, a Hagrid mu jako cenu předal obrovskou čokoládu z Medového ráje. Nad školními pozemky se rozezněl zvon, který všechny svolával k obědu. Celá třída zamířila do hradu, jen Harry, Ron a Hermiona se ještě chvíli zdrželi, aby Hagridovi pomohli dostat hrabáky zpátky do beden. Harry si všiml, že madame Maxime je z okna kočáru pozoruje.
"Copak máš s rukama, Hermiono?" zeptal se Hagrid starostlivě.
Hermiona mu pověděla o výhružných dopisech, které ráno dostala, včetně obálky plné hnisu z dýmějových hlíz.
"Tak s tím se netrap," řekl Hagrid vlídně a podíval se na ni. Já takový dostával taky, když Rita Holoubková napsala ten článek vo mý mamce. 'Jseš netvor a měli by s tebou udělat krátkej proces.' ,Tvoje máma zabila nevinný lidi, a kdybys v sobě měl trošku slušnosti, šel by ses utopit.'"
"To snad ne!" namítla Hermiona zděšeně.
"Ale jo," mračil se Hagrid a vyrovnával bedny s hrabáky ke stěně hájenky jednu na druhou. Jsou to prostě cvoci, Hermiono. Esli eště nějakej takovej dopis dostaneš, ani ho nevodvírej a hoď ho rovnou do vohně."
"Přišla jsi o moc pěknou hodinu," řekl jí Harry, když se vraceli do hradu. "Ti hrabáci jsou prima, viď, Rone?"
Ron se ale z nepochopitelných důvodů škaredil na čokoládu, kterou dostal od Hagrida. Vypadal, že ho něco pořádně vyvedlo z míry.
"Co je s tebou?" zeptal se Harry. "Není dobrá?"
"O to nejde," odsekl Ron. "Proč jsi mi neřekl o tom zlatu?"
"O jakém zlatu?" podivil se Harry.
"O tom, co jsem ti dal na mistrovství světa ve famfrpálu," vysvětlil mu kamarád. "O leprikónském zlatu, co jsem ti dal za ten všechnohled. Tenkrát v nejvyšší lóži. Proč jsi mi neřekl, že zmizelo?"
Harry musel chvilku přemýšlet, než si uvědomil, o čem to mluví.
"Jo tohle…" řekl, když si to všechno konečně vybavil. "Já nevím… vůbec jsem na to nepřišel, že je pryč. Větší starost mi dělala ta hůlka, copak to nechápeš?"
Vystoupili po schodech do vstupní síně a zamířili do Velké síně na oběd.
"To musí být paráda, mít tolik peněz, že si ani nevšimneš, když ti zmizí plná hrst galeonů!" vypěnil Ron, když se posadili a začali si nakládat na talíře hovězí pečeni a vaječný svítek.
"Hele, já jsem měl ten večer jiné starosti!" namítl Harry netrpělivě. "A to jsme měli všichni, copak se už nepamatuješ?"
"Nevěděl jsem, že leprikónské zlato hned zase zmizí," zamumlal Ron. "Myslel jsem, že jsem ti zaplatil. Tu čapku Kudleyských kanonýrů jsi mi k Vánocům neměl dávat."
"Nechtěl bys toho nechat?" ohradil se Harry.
Ron si na vidličku nabodl pečený brambor a nasupeně mu pohlédl do očí. "Už toho mám plné zuby, být chudý," dodal.
Harry s Hermionou se na sebe podívali; ani jeden nevěděl, co na to říct.
"Je to všechno na draka," hartusil Ron a zíral na nabodnutý brambor. "Vůbec Fredovi a Georgeovi nevyčítám, že si chtějí přivydělat nějaké peníze. Co bych za to dal, kdybych to taky dovedl. Takový hrabák by mi bodl."
"Aspoň víme, co ti dát příště k Vánocům," poznamenala Hermiona s úsměvem, a když se Ron mračil dál, dodala ještě: "No tak, Rone, mohlo by to být i horší. Ty aspoň nemáš prsty samý hnis." S nožem a vidličkou jí to šlo těžko, měla prsty ztuhlé a oteklé. Jak já tu Holoubkovou nenávidím! vybuchla divoce. "Tohle si s ní ale vyřídím, i kdyby to mělo být poslední, co v životě udělám!"

Celý příští týden chodily Hermioně výhružné dopisy dál, a i když se řídila Hagridovou radou a neotvírala je, několik jejích nepřátel jí poslalo Huláky, které vybuchly u nebelvírského stolu a vykřikovaly na ni urážky, které samozřejmě slyšela celá síň. Dokonce i ti, kdo nečetli Týdeník čarodějek, teď už o domnělém trojúhelníku Harry - Krum - Hermiona věděli všechno. Harryho už unavovalo kdekomu vysvětlovat, že s Hermionou fakt nechodí.
"Ono to zas utichne," snažil se přesvědčit Hermionu, "když si toho prostě nebudeme všímat… to, co o mně napsala naposled, nakonec lidi taky začalo nudit…"
"Ráda bych věděla, jak může odposlouchávat, co si spolu lidi povídají, když má na školní pozemky vstup zakázaný!" rozčilovala se Hermiona.
Na příští hodině obrany proti černé magii se zdržela ve třídě pod záminkou, že se profesora Moodyho potřebuje na něco zeptat. Všichni ostatní se už nemohli dočkat, až budou smět odejít; Moody se na ně vytasil s tak přísnou zkouškou na odvracení zaklínadel, že si nejeden z nich ošetřoval oděrky a škrábance. Harryho postihlo takové cukání ušima, že si na nich musel držet ruce, když odcházel ze třídy.
"Teď aspoň víme, že neviditelný plášť Rita určitě nepoužívá!" zasupěla Hermiona, když je pět minut poté dohnala ve vstupní síni a odtáhla Harrymu ruku z pleskajícího ucha, aby ji vůbec slyšel. "Moody říká, že ji při druhém úkolu neviděl ani u stolu porotců, ani nikde u jezera!"
"Hermiono, prosím tě, má vůbec smysl tě přesvědčovat, abys to pustila z hlavy?" zeptal se jí Ron.
"Ne!" prohlásila Hermiona zarytě. "Chci vědět, jak mohla vyslechnout, co jsme si s Viktorem povídali! A jak se dozvěděla o Hagridově mamince!"
"Možná si na tebe pořídila nějaké štěnice," nadhodil Harry.
"Štěnice?" zeptal se Ron nechápavě. "Co tím jako myslíš - ty přece štípou, nebo ne?"
Harry mu vysvětlil, že se tak říká skrytým mikrofonům a nahrávacím zařízením, a vyložil mu, jak fungují.
Rona to strašně zaujalo, Hermiona je však přerušila: "Copak vy dva si nikdy nepřečtete Dějiny bradavické školy?"
"A proč?" namítl Ron. "Ty je přece umíš nazpaměť, stačí, když se tě zeptáme."
"Všechny ty náhražky kouzel, které mudlové používají - elektřina a počítače, radar a takové ty věci - tady kolem Bradavic nefungují, protože tu je ve vzduchu příliš mnoho kouzel a čárů. Rita rozhodně používá nějaké kouzlo, aby všechno potajmu odposlouchávala… kdyby se mi tak podařilo zjistit, jaké… A jestli je to něco nezákonného, postarám se, aby si to odskákala…"
"Copak už takhle nemáme starostí dost?" otočil se na ni Ron. "To musíme ještě vyhlásit krevní mstu Ritě Holoubkové?"
"Já přece nechci, abyste mi pomáhali!" vyštěkla Hermiona. "S tou si to vyřídím sama!"
Vypochodovala nahoru po mramorovém schodišti, aniž se ohlédla. Harry si byl jistý, že míří do knihovny.

Harry Potter a Ohnivý pohár 29

19. prosince 2010 v 14:30 | Accuracy |  Texty
"Říkal jsem ti to!" sykl Ron na Hermionu, která na článek zírala s otevřenou pusou. "Říkal jsem ti, že si nemáš s Ritou Holoubkovou nic začínat! Udělala z tebe hotovou… hotovou poběhlici!"
Hermiona sklapla pusu a vyprskla smíchy.
"Říkáš poběhlici?" opakovala, obrátila se na Rona a celá se třásla, jak se musela přemáhat, aby se nahlas nerozchechtala.
"Totiž, moje mamka jim tak říká," zamumlal Ron a zase zčervenal až za ušima.
"Jestli se Rita nezmůže na nic lepšího, ztrácí úroveň," prohlásila Hermiona a se smíchem odhodila Týdeník čarodějek na prázdnou židli vedle sebe. "Vždyť je to blábol nad blábol."
Otočila se ke studentům ze Zmijozelu, kteří ji i Harryho přes celou třídu bedlivě pozorovali, aby zjistili, jestli je ten článek vyvede z míry nebo ne. Hermiona se na ně uštěpačně ušklíbla, mávla rukou a potom s Harrym a Ronem začala rozbalovat přísady, které potřebovali na ostrovtipný lektvar.
"Ale stejně tady něco nehraje," řekla Hermiona asi po deseti minutách a znehybněla s paličkou v ruce nad miskou skarabeů. Jak se ta Rita Holoubková mohla dozvědět…."
"Dozvědět co?" skočil jí Ron do řeči. "Žádný nápoj lásky jsi přece nikomu nenamíchala."
"Nemluv hlouposti!" utrhla se na něj Hermiona a dál drtila brouky na prášek. "To ne, prostě jenom… jak se ta ženská dozvěděla, že mě Viktor pozval, abych za ním v létě přijela?"
Celá přitom zrudla v obličeji a pečlivě se vyhnula Ronovu pohledu.
"Cože?" vytřeštil na ni oči, palička mu vypadla z ruky a hlasitě zařinčela.
"Pozval mě, hned jak mě vytáhl z jezera," zamumlala Hermiona. Jen co se zbavil té žraločí hlavy. Madame Pomfreyová nám oběma dala přikrývky a on mě odtáhl trochu stranou od porotců, aby nás neslyšeli, a řekl, že pokud na léto ještě nic nemám, jestli bych chtěla -"
"A cos mu řekla?" chtěl vědět Ron, který mezitím svou paličku zvedl a teď s ní dřel lavici dobrých patnáct čísel od mísy s brouky, protože civěl na Hermionu.
"A Viktor opravdu řekl, že nic podobného zatím k žádné jiné dívce necítil," pokračovala a zrudla do žhava, až Harry málem cítil teplo, které z ní sálalo. "Ale jak ho mohla Rita Holoubková slyšet? Vždyť tam nebyla… nebo snad byla? Třeba má neviditelný plášť a na školní pozemky se vkradla, aby ten druhý úkol mohla vidět…"
"A cos mu řekla?" opakoval Ron a uhodil paličkou do lavice takovou silou, až v ní vyrazil důlek.
"Coby? V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného, než jestli jste ty a Harry v pořádku, a -"
"I když je váš společenský život bezpochyby vzrušující, slečno Grangerová," pronesl jim za zády ledový hlas, "musím vás požádat, abyste ho nepřebírala při mé hodině. Srážím Nebelvíru deset bodů."
Zatímco se mezi sebou bavili, Snape se neslyšně přiblížil k jejich lavici. Všichni se teď otočili a civěli na ně; Malfoy využil příležitosti a přes celou třídu ukazoval Harrymu odznak POTTER JE HNUSÁK.
"Ale - a ještě ke všemu si pod lavicí čtete časopisy?" dodal Snape a zvedl Týdeník čarodějek. "Srážím Nebelvíru dalších deset bodů… Počkat - no ovšem…" a v černých očích mu zajiskřilo, když objevil článek Rity Holoubkové. "Potter samozřejmě musí denně sledovat, co o něm kde píšou…"
Podzemní učebnou zaburácel hlasitý řehot studentů ze Zmijozelu a Snapeovy úzké rty zkřivil nepěkný úsměv. K Harryho vzteku začal článek předčítat nahlas.
"Tajné trápení Harryho Pottera… Ale, ale, Pottere, copak vás teď souží? Třeba je jiný než ostatní -"
Harry cítil, jak mu hoří tváře. Snape se na konci každé věty odmlčel, aby se zmijozelští mohli do sytosti vysmát. Teď ten článek vyzníval desetkrát hůř, když ho profesor předčítal.
"…V tuto chvíli musí příznivci Harryho Pottera doufat, že příště jejich idol věnuje své srdce někomu, kdo si to zaslouží víc. Opravdu dojemné," ušklíbl se Snape a za neustálého řehotu všech zmijozelských časopis stočil. "Bude asi nejlíp, když vás tři rozsadím, abyste se mohli soustředit spíš na lektvary než na svůj složitý milostný život. Vy zůstanete tady, Weasleyi. Slečno Grangerová, vy si půjdete sednout tamhle, vedle slečny Parkinsonové. A vy, Pottere, si sednete do té lavice před katedrou. Už ať jste tam."
Harry vztekle naházel do kotlíku všechny přísady i svou brašnu a odtáhl ho k prázdné lavici v přední části učebny. Snape šel za ním, posadil se za katedru a pozoroval ho, jak vybírá věci z kotlíku. Harry se v duchu zařekl, že se na něj ani nepodívá. Znovu se pustil do rozmačkávání skarabeů a představoval si přitom, že mají Snapeův obličej.
"Vy si o sobě odjakživa myslíte kdovíco, Pottere, ovšem ty články v novinách tomu nasadily korunu," pronesl Snape klidně, když se třída zase usadila.
Harry neřekl ani ň. Věděl, že se ho Snape pokouší vyprovokovat; nebylo to poprvé. Bezpochyby doufal, že mu Harry poskytne záminku, aby do konce hodiny srazil Nebelvíru ještě celých padesát bodů.
"Možná trpíte klamnou představou, že celý kouzelnický svět vás obdivuje," pokračoval Snape tak potichu, že ho nikdo jiný nemohl slyšet (Harry přitom dál tloukl paličkou do svých skarabeů, i když už byli úplně na prášek), "ale mně je úplně jedno, kolikrát se vaše fotografie objeví v novinách. Pro mě, Pottere, jste jenom drzý fracek, který si myslí, že pro něj školní řád neplatí!"
Harry vysypal rozdrcené brouky do kotlíku a začal krájet oddenky zázvoru. Ruce se mu vztekem trochu třásly, zarputile však zíral na pracovní plochu, jako by ani neslyšel, co mu Snape říká.
"Takže vás důrazně varuji, Pottere," pokračoval Snape ještě tišším a zlovolnějším hlasem, "vy naše pidihvězdičko či co - jestli vás nachytám, že jste se mi zase vloupal do kabinetu -"
"Já do vašeho kabinetu v životě nepáchl!" utrhl se Harry. Natolik se naštval, až pro tu chvíli zapomněl, že dělá, jako když Snapea neslyší.
"Nelžete mi tady," syčel Snape a doslova se do Harryho zavrtával neproniknutelnýma černýma očima. "Kůže z hřímala. Žaberník. Obojí z mých soukromých zásob - a já vím, kdo to ukradl."
Harry mu oplatil stejně bodavým pohledem a dal si záležet, aby nezamrkal ani se netvářil provinile. Ovšemže Snapeovi nic z toho neukradl. Kůži z hřímala mu sebrala Hermiona, když byli v druhém ročníku - potřebovali ji na mnoholičný lektvar - a i když Snape podezříval Harryho už tenkrát, nikdy nebyl s to mu nic dokázat. Žaberník samozřejmě ukradl Dobby
"Nevím, o čem mluvíte," zalhal Harry s lhostejným výrazem.
"Té noci, kdy se do mého kabinetu někdo vloupal, jste nebyl ve své posteli!" dál syčel Snape. Já to vím, Pottere! Možná že Pošuk Moody vstoupil do klubu vašich fanoušků, ale já vám takové chování trpět nebudu! Ještě jednou se v noci vypravíte do mého kabinetu, Pottere, a odnesete si to!"
"Beru na vědomí," řekl Harry s bohorovným klidem a vrátil se k zázvorovým oddenkům. "Připomenu si to, kdybych snad někdy pocítil nutkání k vám zajít."
Snapeovi se zablesklo v očích a sáhl rukou do svého černého hábitu. V jednom šíleném okamžiku si Harry pomyslel, že snad vytáhne hůlku a použije proti němu nějaké kouzlo - ale pak uviděl, že profesor drží v ruce malou křišťálovou lahvičku s jakýmsi čirým lektvarem. Upřeně na ni zíral.
"Víte, co je tohle, Pottere?" zeptal se Snape a v očích mu znovu nebezpečně zablýskalo.
"Ne," přiznal Harry, tentokrát naprosto upřímně.
"To je veritasérum - lektvar pravdy. Je tak účinný, že po třech kapkách byste celé třídě vyklopil svá nejskrytější tajemství," řekl Snape jízlivě. "Pro jeho použití samozřejmě platí nanejvýš přísné směrnice ministerstva; pokud si ovšem opravdu nedáte pozor, může se stát, že mi uklouzne ruka -" zlehka potřásl křišťálovou lahvičkou - "právě nad vaší dýňovou šťávou u večeře. A potom, Pottere… potom se dozvíme, jestli jste byl v mém kabinetu nebo ne."
Harry mlčel jako zařezaný. Opět se sklonil k zázvorovým oddenkům, vytáhl nůž a znovu je začal krájet. Představa lektvaru pravdy se mu ani trochu nezamlouvala, a od Snapea se snadno dalo čekat, že by mu ho podstrčil. Úplně ho zamrazilo, když si uvědomil, co všechno by mohl vyžvanit, kdyby to profesor opravdu udělal… kolik lidí by přivedl do nesnází - v první řadě Hermionu a Dobbyho - ale tajil i spoustu dalších věcí… třeba to, že si píše se Siriusem… a také - při tom pomyšlení se v něm všechno obrátilo naruby - své city k Cho Changové… Přisypal do kotlíku i zázvorové oddenky a uvažoval, jestli by si do budoucna neměl vzít příklad z Moodyho a pít jedině z vlastní placatky.
Na dveře sklepení někdo zaklepal.
"Dále," pronesl Snape už normálním hlasem.
Celá třída se ohlédla, když se dveře otevřely a vešel profesor Karkarov. Všichni se dívali, jak jde ke katedře a natáčí si na prst svou kozí bradku. Vypadal rozčileně.
"Potřebuji si s tebou promluvit," ucedil, když došel ke Snapeovi. Zřejmě mu velice záleželo na tom, aby nikdo neslyšel, co říká, protože sotva otvíral ústa. Působil jako dost špatný břichomluvec. Harry nespustil oči ze zázvorových oddenků a natahoval uši, jak mohl.
"Promluvíme si, až skončím hodinu -" zamumlal Snape, ale Karkarov mu skočil do řeči.
"Chci s tebou mluvit hned, tady mi nemůžeš vyklouznout, Severusi. Ty se mi totiž vyhýbáš."
"Až po hodině!" vyštěkl Snape.
Harry předstíral, že zvedá odměrku, aby viděl, jestli do lektvaru přidal dost žluče z pásovce, a potají úkosem pohlédl na oba profesory. Karkarov se tvářil velice znepokojeně a Snape byl rozzlobený.
Po celý zbytek dvouhodinovky pak ředitel kruvalské školy postával u Snapeovy katedry, očividně odhodlán mu zabránit, aby mu na konci vyučování vyklouzl. Harry byl zvědavý, co má Karkarov na srdci, a když do zvonění zbývaly už jen dvě minuty, úmyslně převrhl lahvičku se žlučí z pásovce, aby měl záminku dřepnout si za kotlík a utírat louži, zatímco se celá třída hlučně pohrne ke dveřím.
"Co máš tak naléhavého?" slyšel, jak Snape sykl na Karkarova.
"Tohle," řekl Karkarov, a když Harry opatrně vyhlédl přes okraj kotlíku, viděl, jak si vyhrnul levý rukáv hábitu a ukazuje Snapeovi něco na svém nadloktí.
"Co tomu říkáš?" zeptal se Karkarov a stále si dával záležet, aby nepohyboval rty. "Vidíš to? Takhle zřetelné jsem ho ještě nikdy neměl, od té doby, co -"
"Schovej to!" zavrčel Snape a černýma očima přeletěl učebnu.
"Určitě sis všiml -" spustil Karkarov rozčileně.
"O tom si můžeme promluvit později!" utrhl se na něj Snape. "Pottere! Co tu ještě děláte?"
"Rozlil jsem žluč z pásovce, pane profesore, a tak ji uklízím," řekl Harry nevinně, napřímil se a ukázal Snapeovi nasáklý hadr, který držel v ruce.
Karkarov se otočil na podpatku a vyšel ze sklepní učebny. Tvářil se znepokojeně a vztekle. Harry si vskutku nepřál zůstat sám se Snapem, který se tvářil mimořádně nasupeně: v rychlosti naházel učebnice i všechny přísady do brašny a upaloval pryč, aby Ronovi a Hermioně svěřil, čeho byl právě svědkem.
Když další den v poledne vyšli z hradu, svítilo na školní pozemky chabé stříbrné slunce. Počasí bylo příjemnější než během celého roku, a než dorazili do Prasinek, všichni tři si už sundali pláště a nesli je přes rameno. Jídlo, o které Sirius prosil, měl Harry v batohu: potají si při obědě odnesli ze stolu tucet kuřecích stehýnek, bochník chleba a láhev dýňové šťávy.
Zašli do krámu s kouzelnickým gala oblečením, aby koupili dárek Dobbymu, a aspoň si užili zábavy, když vybrali ty nejkřiklavější ponožky, jaké vůbec mohou být, potom pár se světélkujícími zlatými a stříbrnými hvězdami, a ještě jedny, které se měly rozječet pokaždé, když by moc zapáchaly. O půl druhé se vydali vzhůru po Hlavní ulici, kolem Džina v láhvi, na samý okraj vesnice.
Harry tím směrem ještě nikdy nešel. Klikatá cesta je vedla do volné přírody kolem Prasinek. Domů tu ubývalo a zahrady u nich byly větší; směřovali k úpatí hory, pod níž Prasinky ležely. Potom zahnuli za roh a na konci ulice opravdu uviděli přelízku přes plot. Tam už na ně čekal obrovský chundelatý černý pes, s předními tlapami na nejvyšší laťce. V tlamě držel nějaké noviny a připadal jim velice povědomý…
"Ahoj, Siriusi," řekl Harry, když k němu došli.
Černý pes dychtivě očichal Harryho batoh, zavrtěl ocasem, pak se otočil a vzal to klusem pryč, po svahu zarostlém křovím. Na jeho konci začínalo skalnaté úpatí. Harry, Ron a Hermiona přelezli přelízku a pustili se za ním.
Sirius je vedl až k samému úpatí hory, kde už byly jen bludné balvany a skaliska. Vzhledem k tomu, že měl čtyři tlapy, mu to nedělalo potíže, zato Harry, Ron i Hermiona zakrátko sotva popadali dech. Stoupali však za Siriusem stále výš, až na samotnou horu; téměř půl hodiny se škrábali po strmé a křivolaké kamenité stezce za černým psem, který stále vrtěl ocasem. Potili se na slunci a Harrymu se řemínky batohu zařezávaly do ramen.
Potom jim Sirius konečně zmizel z očí, a když dorazili k místu, kde se jim ztratil, spatřili úzkou puklinu ve skále. Vtěsnali se dovnitř a ocitli se ve studené, chabě osvětlené jeskyni. Úplně vzadu byl uvázaný hypogrif Klofan, napůl šedý kůň, napůl obrovský orel. Jeden konec provazu měl omotaný kolem velikého balvanu a jeho sveřepé oranžové oko se rozzářilo, jakmile je spatřil. Všichni tři se Klofanovi hluboce uklonili, a po chvíli, kdy na ně pánovitě zíral, spustil se hipogryf na svá šupinatá kolena a dovolil Hermioně, aby se k němu přiblížila a pohladila ho po opeřeném krku. Harry se však díval na černého psa, který se právě proměnil v jeho kmotra.
Sirius na sobě měl potrhaný šedivý hábit, který nosil od svého útěku z Azkabanu. Černé vlasy měl delší než tehdy večer, kdy se Harrymu ukázal v krbu, a měl je už zase rozcuchané a špinavé. Byl velice vychrtlý.
"Kuřata!" zachraplal, jakmile upustil stará čísla Denního věštce na podlahu jeskyně.
Harry otevřel batoh a podal mu bochníček chleba a balíček kuřecích stehen.
"Díky," řekl Sirius a spěšně ho rozbalil; uchopil pečené stehýnko, posadil se na zem a zuby odtrhl pořádný kus masa. "V poslední době jsem lovil hlavně krysy. Nemůžu krást v Prasinkách moc jídla, abych na sebe neupozornil."
Zakřenil se na Harryho, ale jeho kmotřenec mu to oplatil jen váhavě.
"Co tady vůbec děláš, Siriusi?" zeptal se.
"Plním svou povinnost jako tvůj kmotr," řekl Sirius a okusoval kuřecí kost úplně jako pes. "Nedělej si kvůli mně starosti; chovám se jako roztomilý pejsek, který se zatoulal."
Zubil se dál, ale když viděl, jak ustaraně se Harry tváří, dodal vážněji: "Chci být tady. To, cos mi napsal naposled… zkrátka a dobře, je to všechno čím dál podezřelejší. Kradl jsem noviny pokaždé, když je někdo odhodil, a podle toho, co v nich píšou, nejsem jediný, komu to dělá starosti."
Ukázal hlavou na zažloutlé výtisky Denního věštce na zemi a Ron je zvedl a rozložil.
Harry však nespouštěl oči ze Siriuse. "A co když tě chytí? Co jestli tě viděli?"
"Vy tři a Brumbál jste jediní, kdo vědí, že jsem zvěromág," namítl Sirius, pokrčil rameny a dál hltavě hryzal kuřecí stehno.
Ron žďuchl do Harryho a podal mu Denní věštce. Byla to jen dvě čísla: první přinášelo na titulní stránce článek Záhadné onemocnění Bartemiuse Skrka, druhé upoutávalo titulkem Čarodějka z ministerstva nadále pohřešována - proč zmizela, zjišťuje ministr kouzel osobně.
Harry nahlédl do článku o Skrkovi. Před očima mu vyskakovaly jednotlivé věty: od listopadu se neukázal na veřejnosti… dům vypadá opuštěný… Nemocnice svatého Munga pro kouzelné choroby se k tomu nemíní vyjádřit… ministerstvo odmítá potvrdit domněnky, že Skrk těžce onemocněl…
"Podle toho, co píšou, jako by už byl jednou nohou v hrobě," řekl Harry zamyšleně. "Ale tak nemocný zas být nemůže, když se dostal až sem…"
"Můj bratr mu dělá osobního asistenta," sdělil Siriusovi Ron. "Tvrdí, že Skrk je nemocný z přepracování."
"No a když jsem ho já naposled viděl zblízka, vypadal nemocný," dodal Harry pomalu, ještě když článek dočítal. "Tenkrát večer, když Pohár vyhlásil mé jméno…"
"Co když pyká za to, že propustil Winky?" poznamenala chladně Hermiona; hladila přitom Klofana, který chroustal kuřecí kosti od Siriuse. "Určitě ho teď mrzí, že to udělal - určitě už poznal, jaké to je, když nemá žádnou skřítku, která by se o něj starala."
"Hermiona je domácími skřítky úplně posedlá," šeptl Ron Siriusovi a vrhl na ni temný pohled.
Siriuse to však očividně zaujalo. "Takže Skrk vyhodil svoji domácí skřítku?"
"Ano, při mistrovství světa ve famfrpálu," přisvědčil Harry a vylíčil kmotrovi, jak se na obloze objevilo Znamení zla, jak Winky přistihli s jeho hůlkou v ruce a jak se pan Skrk rozzuřil.
Když dovyprávěl, byl Sirius už zase na nohou a přecházel po jeskyni sem tam. "Abych si to ujasnil," řekl po chvíli a držel v ruce další kuřecí stehno, "napřed jste tu skřítku viděli v nejvyšší lóži, kde držela Skrkovi místo, že?"
"Ano," přisvědčili svorně Harry, Ron i Hermiona.
"Ale Skrk nakonec na zápas nepřišel?"
"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Říkal myslím, že byl příliš zaneprázdněn."
Sirius mlčky přecházel po jeskyni a pak se zeptal: "Harry, a když jste odcházeli z nejvyšší lóže, přesvědčil ses, jestli máš hůlku v kapse?"
"Ehm…" Harry se hluboce zamyslel. "To ne," řekl nakonec.
"Nepotřeboval jsem ji, dokud jsme nepřišli do lesa. Teprve tam jsem si sáhl do kapsy a našel jsem tam jenom všechnohled." Upřeně pohlédl na Siriuse. "Myslíš, že ten, kdo vykouzlil Znamení zla, mi mohl v nejvyšší lóži hůlku ukrást?"
"Je to možné," souhlasil Sirius.
"Ale Winky ji určitě neukradla!" namítla Hermiona ječivým hlasem.
"Jenže v té lóži nebyla jen Skrkova skřítka," Sirius svraštil obočí a nepřestával pochodovat po jeskyni. "Kdo ještě za vámi seděl?"
"Spousta lidí," řekl Harry. "Nějací bulharští ministři… Kornelius Popletal… Malfoyovi…"
"Malfoyovi!" ozval se Ron najednou tak důrazně, že se jeho hlas rozlehl po celé jeskyni a Klofan nervózně pohodil hlavou. "Vsadím se, že to udělal Lucius Malfoy!"
"Byl tam ještě někdo?" zeptal se Sirius.
"Ne, už nikdo," odpověděl Harry.
"Ale ano, ještě tam byl Ludo Pytloun," připomněla Hermiona.
"No jo, vlastně…"
"O Pytlounovi nevím vůbec nic, jen to, že býval odrážečem Wimbournských vos," řekl Sirius a dál přecházel sem a tam. Jaký je?"
"Prima," mínil Harry. "Pořád mi nabízí, že mně v turnaji tří kouzelnických škol pomůže."
"Opravdu?" zeptal se Sirius a zamračil se víc než předtím. "To bych rád věděl proč?"
"Tvrdí, že si mě oblíbil," vysvětloval Harry.
"Hmm," procedil Sirius a tvářil se zamyšleně.
"Viděli jsme ho v lese malou chvíli předtím, než se objevilo Znamení zla," řekla Hermiona. "Pamatujete se na to?" obrátila se na Harryho a na Rona.
"To jo, ale on přece v lese nezůstal," namítl Ron. Jakmile jsme mu řekli, co se děje, zamířil do kempu."
"Jak to můžeš vědět?" odsekla Hermiona. Jak víš, kam se přemístil?"
"Tak počkej," zarazil ji Ron nevěřícně, "ty si vážně myslíš, že Znamení zla vykouzlil Ludo Pytloun?"
"Určitě spíš on než Winky," řekla Hermiona zarytě.
"Už jsem ti to říkal," prohlásil Ron, "říkal jsem ti, že je úplně posedlá domácími -"
Sirius však zvedl ruku, aby ho umlčel. "A když pak někdo vykouzlil Znamení zla a tu skřítku našli s Harryho hůlkou v ruce, co Skrk udělal?"
"Šel se podívat do křoví," řekl Harry, "ale nikdo jiný tam nebyl."
"Samozřejmě," zamumlal Sirius a přecházel sem tam, "samozřejmě chtěl, aby vina padla na někoho jiného než na jeho skřítku… a pak ji vyhodil?"
"Ano," rozohnila se Hermiona. "Vyhodil ji jen proto, že nezůstala sedět ve stanu a nedala se ušlapat -"
"Hermiono, dala bys s tou skřítkou konečně pokoj?" vyjel na ni Ron.
Sirius však zavrtěl hlavou a řekl: "Dokázala Skrka odhadnout líp než ty, Rone. Pokud chceš vědět, jaký někdo doopravdy je, všimni si, jak se chová ke svým podřízeným, ne k sobě rovným."
Přejel si dlaní po neoholené tváři a bylo zřejmé, že usilovně přemýšlí. Jak to, že se Skrk najednou nikde neukáže… postará se, aby mu jeho domácí skřítka na mistrovství světa ve famfrpálu držela místo, ale pak se už nenamáhá přijít se na ten zápas podívat. Usilovně pracuje na tom, aby se obnovil turnaj tří kouzelnických škol, ale pak i na něj přestane jezdit… To se Skrkovi ani trochu nepodobá. Sním na posezení celého Klofana, jestli kdy dřív zůstal třeba jenom den doma kvůli tomu, že byl nemocný."
"Takže ty Skrka znáš?" zeptal se Harry.
Siriusův obličej potemněl a náhle vypadal stejně hrozivě jako onoho večera, kdy se s ním Harry setkal poprvé - tenkrát, kdy si o něm ještě myslel, že je vrah.
"Samozřejmě že Skrka znám," odpověděl klidně. "To on nařídil, aby mě poslali do Azkabanu - a bez soudního řízení."
"Cože?" vyjekli Ron s Hermionou.
"To si děláš legraci?" zeptal se Harry.
"Ani trochu," řekl Sirius a ukousl si pořádný kus kuřecího masa. "Skrk šéfoval odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů - to jste nevěděli?"
Harry, Ron i Hermiona jen zakroutili hlavou.
"Všeobecně se čekalo, že se stane ministrem kouzel," vysvětloval Sirius. "Barty Skrk je veliký kouzelník, má mocné čarodějné schopnosti - a touží po moci. Ale pozor, Voldemortovým stoupencem nikdy nebyl," řekl, když si povšiml výrazu v Harryho tváři. "Barty Skrk se vždycky jednoznačně stavěl proti mocnostem zla. Jenže mnoho těch, kteří se proti nim stavěli… ale tomu byste nerozuměli… na to jste ještě moc mladí…"
"To nám říkal můj taťka na mistrovství světa taky," ozval se Ron podrážděně. "Co kdybys nám to přece jen zkusil říct?"
Po Siriusově vyhublé tváři se mihl úsměv. "Tak dobrá, zkusím to…"
Ještě jednou přešel po jeskyni tam a zpátky a pak začal: "Představte si, že Voldemort znovu získal svoji moc. Nevíte, kdo jsou jeho stoupenci, nevíte, kdo pracuje pro něj a kdo ne. Víte ale, že je schopen lidi přimět, aby páchali strašlivé věci, a oni se tomu nedokážou vzepřít. Bojíte se o sebe, o svoji rodinu, o přátele… a týden co týden se dozvídáte, kdo další umřel, kdo zmizel, koho mučili… na ministerstvu kouzel panuje zmatek, nevědí tam co dělat, snaží se všechno před mudly ututlat, jenomže mudlové umírají také… Všude kolem jen samá hrůza… strach… nejistota… Tak to tenkrát chodilo.
Takové časy vykřešou z některých lidí to nejlepší, a z jiných zas to nejhorší. Skrk možná zpočátku vycházel z dobrých zásad - co já vím. Postupoval na ministerstvu rychle nahoru a začal uplatňovat proti Voldemortovým stoupencům velice tvrdá opatření. Bystrozorové dostali nové pravomoci - například směli dát přednost zabití před dopadením. Nebyl jsem jediný, koho bez soudního řízení předali přímo mozkomorům; Skrk proti násilí postavil násilí a povolil používat proti podezřelým dokonce i kletby, které se nepromíjejí. Myslím, že nakonec byl stejně nelítostný a krutý jako mnozí z těch, kdo se hlásili k Voldemortovi. Spousta lidí byla se Skrkem zajedno - byli přesvědčeni, že to dělá dobře, a mnoho čarodějek a kouzelníků požadovalo, aby se ujal řízení ministerstva kouzel. Když pak Voldemort zmizel, vypadalo to, že všechno je jen otázkou času, kdy nejvyšší funkci opravdu převezme. Pak se ale stala ta neblahá věc -" Sirius se ponuře usmál. "Skrkova vlastního syna chytili se skupinou Smrtijedů, kteří se ovšem dík své výřečnosti Azkabanu do té doby vyhnuli. Podle všeho se snažili najít Voldemorta a dosadit ho zpátky."
"Cože, oni chytili Skrkova syna!" Hermioně to úplně vyrazilo dech.
"Přesně tak," potvrdil Sirius, hodil kuřecí kost Klofanovi, vrhl se na bochníček chleba vedle sebe na zemi a roztrhl ho v půli. "Pro starého Bartyho to musel být pořádný šok. Nejspíš měl víc času věnovat rodině, že? Aspoň jednou za čas přijít z kanceláře dřív… aby se vyznal ve svém vlastním synovi."
Začal hltavě polykat veliké kusy chleba.
"Copak jeho syn doopravdy patřil ke Smrtijedům?" zeptal se Harry.
"Nemám tušení," odpověděl Sirius a dál se cpal chlebem. "Já sám jsem už byl v Azkabanu, když ho tam přivezli, a tohle všechno jsem se většinou dozvěděl, až když jsem uprchl. Rozhodně ho ale chytili ve společnosti lidí, u nichž vsadím krk, že to Smrtijedi jsou - a chlapec možná byl jen v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, stejně jako ta skřítka."
"A pokusil se ho Skrk zachránit?" zeptala se šeptem Hermiona.
Sirius se zachechtal, i když to spíš znělo, jako kdyby štěkal. "Skrk - a pokusit se o záchranu svého syna? Myslel jsem, že jsi odhadla, co je zač, Hermiono. Vše, co by mohlo jakkoli poškodit jeho pověst, muselo pryč - celý svůj život zasvětil tomu, aby se stal ministrem kouzel. Sami jste viděli, jak propustil svou věrnou domácí skřítku, protože ho znovu přivedla do spojitosti se Znamením zla - nenapovědělo vám to, co je to za člověka? Skrkova otcovská láska sahala jen tak daleko, že svému synovi zajistil soudní řízení, a říká se, že to pro něj byla spíš záminka, aby dal najevo, jak ho nenávidí - a pak toho chlapce poslal rovnou do Azkabanu."
"On dal vlastního syna mozkomorům?" zeptal se potichounku Harry.
"Přesně to udělal," potvrdil Sirius a jízlivý úsměv z jeho tváře zmizel. "Viděl jsem mozkomory, jak ho vedou dovnitř; díval jsem se na ně mřížemi ve dveřích své cely. Nebylo mu víc než devatenáct. Zavřeli ho do cely, která byla pár kroků ode mě. Za soumraku křičel a volal matku, ale po několika dnech utichl… nakonec vždycky všichni ztichli… nanejvýš ještě křičeli ze spaní…"
Otupělý výraz v jeho očích na chvilku nápadně převážil, jako kdyby měl přes ně závěs.
"A to je pořád ještě v Azkabanu?" zeptal se Harry.
"Ne," odpověděl dutým hlasem. "Ne, už dávno ne. Umřel asi rok poté, co ho zavřeli."
"On umřel?"
"Nebyl jediný," poznamenal zahořkle. "Většina se jich tam zblázní, a mnozí nakonec přestanou jíst. Ztratí vůli k životu. Tam vždycky poznáte, že brzy někdo umře - mozkomorové to cítí a jsou rozrušení, a ten chlapec vypadal dost nemocně, už když ho přivezli. Jelikož Skrk má na ministerstvu významné postavení, dovolili jemu a jeho ženě navštívit syna ještě na smrtelné posteli. Tenkrát jsem Bartyho Skrka viděl naposledy, když napůl nesl svou ženu kolem mé cely. Nedlouho poté prý umřela, zřejmě zármutkem. Utrápila se stejně jako ten chlapec. Skrk si ani nepřijel pro synovo tělo; mozkomorové ho pohřbili venku před pevností, viděl jsem to na vlastní oči."
Sirius odložil chléb, který právě pozvedal k ústům, a místo toho uchopil láhev dýňové šťávy a celou ji vypil.
"A tak vážený pan Skrk přišel o vše ve chvíli, kdy se domníval, že už to má v kapse," pokračoval a hřbetem ruky si otřel ústa. Ještě včera to byl hrdina, předurčený stát se ministrem kouzel… a den nato byl jeho syn mrtvý, žena mrtvá, rodinné jméno zostuzené - a jak jsem se doslechl, když jsem se dostal z Azkabanu, přestal být i oblíbený. Když jeho syn umřel, lidé toho chlapce začali aspoň trochu litovat a kladli si otázku, jak mohl takový milý hoch z dobré rodiny tak špatně skončit, a došli k závěru, že jeho otci na něm nikdy moc nezáleželo. A tak se ministrem stal Kornelius Popletal, zatímco Skrka odsunuli do odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci."
Drahnou chvíli pak bylo v jeskyni ticho. Harry si připomněl, jak Skrkovi div nevylezly oči z důlků, když při mistrovství světa ve famfrpálu civěl v lese na svou neposlušnou domácí skřítku Winky. To byl zřejmě důvod, proč reagoval tak přehnaně, když ji našli pod Znamením zla: vzpomněl si přitom na syna, na ten starý skandál a na to, jak přišel o své výsadní postavení na ministerstvu.
"Moody tvrdí, že Skrk je posedlý pátráním po zlých černokněžnících," řekl Siriusovi.
"Ano, slyšel jsem, že už to u něj je tak trochu mánie," přikývl. "Podle mě si pořád myslí, že kdyby chytil ještě jednoho Smrtijeda, znovu by získal mezi lidmi popularitu."
"A proto se potají vkradl sem a prohledal Snapeův kabinet!" řekl vítězoslavně Ron a podíval se na Hermionu.
"Ano, ale vůbec to nedává smysl," mínil Sirius.
"Právě že dává!" řekl Ron vzrušeně.
Sirius však zakroutil hlavou. "Poslyš, jestli si chce Skrk Snapea prověřit, proč nejezdí na turnaj jako porotce? Vždyť to je ta nejlepší záminka, aby pravidelně zajížděl do Bradavic a dohlížel na něj."
"Takže ty si myslíš, že Snape může mít něco za lubem?" zeptal se Harry, ale Hermiona ho přerušila.
"Podívej, říkej si co chceš, ale Brumbál Snapeovi důvěřuje…"
"Tak počkej, Hermiono," řekl netrpělivě Ron. Já vím, že Brumbálovi to fantasticky myslí a tak dále, ale to ještě neznamená, že by ho opravdu hodně vychytralý černokněžník nemohl obelstít -"
"A proč tedy Snape zachránil Harrymu v prvním ročníku život? Proč ho prostě nenechal umřít?"
"To nevím - možná si říkal, že by s ním Brumbál vyrazil dveře -"
"Co si o tom myslíš ty, Siriusi?" zeptal se Harry nahlas, a Ron s Hermionou se přestali hašteřit a čekali, co na to jeho kmotr odpoví.
"Myslím, že na tom, co říkají, něco je," prohlásil Sirius a zamyšleně si je prohlížel. "Od chvíle, kdy jsem zjistil, že tu Snape učí, pořád přemýšlím, proč ho Brumbál přijal. Snapea černá magie vždycky přitahovala, už jako student tím byl pověstný. Býval to podlézavý, úlisný kluk s mastnými vlasy," dodal a Harry s Ronem se na sebe zašklebili. "Hned od samých začátků v Bradavicích znal víc zaklínadel než polovina kluků ze sedmého ročníku, a patřil k partě ze Zmijozelu, z které pak skoro všichni skončili jako Smrtijedi."
Sirius začal na prstech odpočítávat jednotlivá jména. "Rosier a Wilkes - tyhle dva zabili bystrozorové rok předtím, než Voldemort padl. Lestrangeovi - to jsou manželé - sedí v Azkabanu. Avery - jak jsem slyšel, tvrdil, že byl a jednal pod vlivem kletby Imperius a nakonec se ze všeho vykroutil, takže je na svobodě. Ale pokud vím, Snapea nikdy ani neobvinili, že by byl Smrtijed - i když to příliš neznamená. Spoustu jich nikdy nechytili, a Snape je rozhodně dost mazaný a chytrý, než aby se dostal do maléru."
"Snape se zná moc dobře s Karkarovem, ale nechce, aby se o tom vědělo," připomněl Ron.
"To je pravda, měli jste vidět, jak se tvářil, když za ním včera Karkarov přišel do hodiny lektvarů!" dodal Harry spěšně. "Chtěl s ním mluvit a tvrdil, že se mu Snape vyhýbá. Vypadal, že je strachy bez sebe a ukazoval mu něco na svém nadloktí. Nedokázal jsem ale rozpoznat, co je to."
"Ukazoval mu něco nad loktem?" podivil se upřímně Sirius. Roztržitě si prohrábl špinavé vlasy a pak znovu pokrčil rameny. "Nemám vůbec tušení, oč jde… ale jestli má Karkarov skutečně z něčeho strach a chodí kvůli tomu za Snapem…"
Chvíli zíral na stěnu jeskyně a pak se znechucené ušklíbl. "Navíc nesmíme zapomínat, že Brumbál Snapeovi důvěřuje, a i když vím, že má důvěru i k lidem, ke kterým by ji mnozí neměli ani náhodou, neumím si představit, že by mu dovolil v Bradavicích učit, pokud by někdy v minulosti sloužil Voldemortovi."
"A proč se tedy Moody i Skrk tak úporně snaží dostat do Snapeova kabinetu?" stál Ron tvrdohlavě na svém.
"Což o to," rozvažoval Sirius. "Vlastně bych se nedivil, kdyby Moody, když nastoupil, prohledal kabinety všech učitelů v Bradavicích. Bere totiž obranu proti černé magii opravdu vážně. Pochybuji, že vůbec někomu důvěřuje, a po tom, co v životě viděl, mě to nepřekvapuje. V jedné věci se ho ovšem musím zastat: nikdy nikoho nezabil, když nemusel. Když to jen trochu šlo, přiváděl zajatce živé. Byl tvrdý, ale nikdy neklesl na úroveň Smrtijedů. Kdežto Skrk… to je něco jiného… a doopravdy je nemocný? Jestliže ano, proč se tak namáhal a dovlekl se až do Snapeova kabinetu? A jestli ne, co má vlastně za lubem? Co bylo při mistrovství světa tak důležitého, že kvůli tomu do nejvyšší lóže vůbec nepřišel? A co dělá teď, když má jako porotce při turnaji být tady?"
Zmlkl a dál civěl na stěnu jeskyně. Klofan zatím čenichal po kamenech na zemi, jestli snad nepřehlédl nějaké kosti.
Nakonec se Sirius podíval na Rona. "Říkal jsi, že tvůj bratr dělá Skrkovi osobního asistenta. Myslíš, že by ses ho mohl zeptat, jestli ho v poslední době viděl?"
"Můžu to zkusit," odpověděl s jistými pochybnostmi. "Ovšem nesmí to vyznít tak, jako bych si myslel, že jeho šéf má za lubem nějakou křivárnu. Percy ho totiž miluje."
"A pokus se taky zjistit, jestli už objevili nějakou stopu Berty Jorkinsové," řekl Sirius a posunkem ukázal na druhé číslo Denního věštce.
"Pytloun mi říkal, že ne," ozval se Harry.
"Ano, tady v tom článku se na něj odvolávají," přikývl Sirius. "Vykládají tam, jakou má Berta špatnou paměť. Vím, že od té doby, co jsem ji znal, se mohla změnit, ale tenkrát vůbec nebyla zapomnětlivá - právě naopak. Trochu hloupější byla, to ano, ale na klepy a na fámy měla výtečnou paměť. Každou chvíli kvůli tomu způsobila nějaký malér, protože nikdy nevěděla, kdy má mlčet. Dovedu si představit, že pro ministerstvo kouzel mohla být docela přítěží - možná proto se Pytloun po ní tak dlouho nenamáhal pátrat.
Sirius ztěžka, hlasitě vzdychl a mnul si zakalené oči.
"Kolik je hodin?" Harry se podíval na hodinky, ale vzápětí si uvědomil, že od té doby, co je měl s sebou v jezeře, mu nejdou.
"Půl čtvrté," řekla Hermiona.
"Už byste se raději měli vrátit do Bradavic," řekl Sirius a vstal. "A ještě něco…" podíval se obzvlášť přísně na Harryho, "ať vás nikoho ani nenapadne vykrást se ze školy, abyste za mnou zašli, rozumíte? Prostě mi posílejte vzkazy. I nadále chci vědět o všem, co by se stalo divného, ale nikdo z vás nesmí z Bradavic bez dovolení: to by byla ta nejlepší příležitost, aby na vás někdo zaútočil."
"Zatím na mě nezaútočil nikdo, akorát jeden drak a pár ďasovců," namítl Harry.
Sirius se však na něj zamračil. "To není podstatné… Začnu zas klidněji dýchat, teprve až tenhle turnaj skončí. A to bude nejdřív v červnu. Ještě na jednu věc nezapomeňte - když o mně budete mluvit, říkejte mi Čmuchal, dobře?"
Vrátil Harrymu ubrousek a láhev a popleskal Klofana jakoby na rozloučenou. "Půjdu s vámi až k Prasinkám," řekl, "třeba zas najdu nějaké noviny."
Než vyšli z jeskyně, proměnil se ve velkého černého psa a potom se všichni společně vydali po svahu dolů, přes úsek posetý bludnými balvany, zpátky k přelízce. Tam všem třem ještě dovolil, aby ho pohladili po hlavě, otočil se a odklusal po humnech pryč.
Harry, Ron a Hermiona se vydali do Prasinek a hned pokračovali dál do Bradavic.
"Opravdu by mě zajímalo, jestli Percy tohle všechno o Skrkovi ví," poznamenal Ron, když vystupovali po příjezdové cestě k hradu. "Ale možná mu na tom nezáleží… nejspíš by svého šéfa kvůli tomu obdivoval ještě víc. On totiž Percy miluje řád. Prostě by řekl, že Skrk jej odmítá přestoupit, i když se jedná o vlastního syna."
"Percy by nikoho z rodiny mozkomorům nepředhodil!" namítla přísně Hermiona.
"Tím si nejsem úplně jistý," poznamenal Ron. "Kdyby si myslel, že mu překážíme v kariéře… Je totiž opravdu ctižádostivý…"
Vystoupili po kamenném schodišti do vstupní síně, kam už k nim z Velké síně zavanula lahodná vůně večeře.
"Chudák Čmuchal," řekl Ron a zhluboka se nadechl. "Musí tě mít opravdu rád, Harry… když si představím tu hrůzu živit se krysami."

Harry Potter a Ohnivý pohár 28

18. prosince 2010 v 23:55 | Accuracy |  Texty
"Tak jak jsi na tom?"
Harry myslel, že ho snad raní mrtvice. Bleskurychle se otočil a uviděl, jak se před ním nezřetelně vznáší Ufňukaná Uršula a civí na něj přes tlusté perleťové brýle.
"Uršulo!" pokusil se na ni křiknout, znovu mu však místo slov vyšla z úst jen veliká bublina. Ufňukaná Uršula se doopravdy zahihňala.
"Zkus to tamhletudy!" ukázala mu rukou směr. "Ale já s tebou nepoplavu… nemám je ráda, vždycky mě ženou pryč, když se objevím moc blízko…"
Harry ji místo poděkování pozdravil zvednutými palci a pustil se dál; z opatrnosti teď plaval o trochu výš nad vodním podrostem, aby se vyhnul dalším ďasovcům, kteří by tam mohli číhat.
Měl pocit, že plave už aspoň dvacet minut. Vznášel se teď nad rozlehlými plochami černého bahna, jež kalně vířilo, jak čeřil vodu. A potom k němu konečně dolehl útržek jezerního zpěvu, který se mu neodbytně vracel na mysl:

"Máš hodinu, jen krátký čas,
abys to získal zpátky zas…"

Znovu plaval rychleji a zanedlouho uviděl, jak se z kalné vody před ním vynořil veliký útes. Byli na něm vyobrazeni jezerní lidé: měli v rukou oštěpy a pronásledovali něco, co vypadalo jako obří sépie. Harry proplul kolem útesu a dál mířil za jezerním zpěvem.

"Čas letí, co ti drahé je,
když nenajdeš, zde zetleje…"

Z příšeří, které ho ze všech stran obklopovalo, se náhle vynořil shluk neumělých kamenných obydlí, porostlých řasami. Tu a tam v temných oknech zahlédl tváře… tváře, jež se ani v nejmenším nepodobaly obrazu jezerní panny v koupelně prefektů…
Jezerní lidé měli našedlou pleť a dlouhé, temně zelené rozcuchané vlasy. Oči měli žluté, stejně jako polámané zuby, a kolem krku jim visely šňůry plné oblázků. Potměšile si ho prohlíželi, když plaval kolem, a jeden či dva dokonce opustili svoji jeskyni, aby si ho mohli lépe prohlédnout. Mohutnými stříbrnými rybími ocasy přitom bičovali vodu a v rukou svírali oštěpy.
Harry zrychlil a rozhlížel se. Zakrátko začalo příbytků jezerních lidí přibývat; u některých byly i zahrady vodních rostlin a před jedněmi dveřmi zahlédl dokonce malého ďasovce, uvázaného u kolíku. Jezerní lidé se teď vynořovali ze všech stran a zvědavě si ho prohlíželi, ukazovali si na jeho žábry a ruce s plovacími blánami, zakrývali si ústa rukama a šuškali si mezi sebou. Harry spěšně obeplul roh jednoho domu, a tu se jeho očím naskytla velice podivná podívaná.
Před domy vroubícími jakousi jezerní obecní náves, plavaly davy jezerních lidí. Uprostřed návsi zpíval sbor, jenž měl přivolat šampióny, a za ním se tyčila jakási neumělá socha: obrovitý příslušník jezerního národa, vytesaný z omletého balvanu. K ocasu sochy byli pevně připoutáni čtyři lidé.
Ron byl uvázaný mezi Hermionou a Cho Changovou a čtvrtým zajatcem byla dívenka, které nemohlo být víc než osm let. Podle záplavy stříbřitých vlasů si Harry domyslel, že to nejspíš bude sestra Fleur Delacourové. Všichni čtyři vypadali, že jsou pohrouženi do hlubokého spánku: hlavy jim padaly na ramena a z úst jim ustavičně proudily úzké pramínky bublinek.
Harry si pospíšil k zajatcům. Napůl očekával, že jezerní lidé skloní své oštěpy a zaútočí na něj, zůstali však nehybně stát. Provazy z chaluh, jimiž byli zajatci připoutáni k soše, byly tlusté, slizké a velice pevné. Na zlomek vteřiny si Harry vzpomněl na nůž, který mu Sirius přinesl k Vánocům - měl ho zamčený v kufru na hradě čtvrt míle odtud, takže mu nebyl nic platný.
Rozhlédl se. Mnozí jezerní lidé kolem měli v rukou oštěpy. Kvapně doplaval k dvoumetrovému muži s dlouhou zelenou bradou a náhrdelníkem ze žralocích zubů a posunky se mu pokoušel naznačit, aby mu svůj oštěp půjčil. Muž se však jenom zasmál a zavrtěl hlavou.
"My tu nejsme od toho, abychom někomu pomáhali," odmítl ostrým, kvákavým hlasem.
"No tak, prosím!" zaúpěl Harry (z úst mu však vytryskly zase jen bublinky) a pokusil se mu oštěp vytrhnout, dlouhán se mu však vzepřel, smál se a vrtěl hlavou dál.
Harry se otočil jako káča a pátral očima kolem. Potřeboval něco ostrého… cokoli…
Dno jezera pokrývaly celé haldy kamenů. Harry se tam spustil, zvedl jeden obzvlášť zubatý a vrátil se k soše. Začal jím sekat do provazů, jimiž byl Ron spoutaný, a po několika minutách houževnaté práce je opravdu přesekal. Ron se bezduše vznášel pár čísel nad jezerním dnem a proud ho pomalu unášel pryč.
Harry se rozhlédl. Po ostatních šampiónech nikde ani vidu. Nač si to hrají? Proč si nepospíší? Obrátil se k Hermioně, znovu uchopil zubatý kámen a začal přeřezávat pouta i jí -
A tu ho draplo několik párů silných šedých rukou. Snad půl tuctu jezerních lidí se ho snažilo od Hermiony odtrhnout - kroutili zelenými hlavami a smáli se.
"Ty si vezmi svého zajatce," řekl mu jeden z nich, "těch ostatních si nevšímej …"
"A to zas ne!" vybuchl Harry hněvivě - z úst mu však vyklouzly jen dvě velké bubliny.
"Tvým úkolem je zachránit kamaráda… ty ostatní nech být…"
"Jenže ona je taky kamarádka!" křičel Harry, posunky ukazoval na Hermionu a z úst mu nezvučně vyplula obrovská stříbrná bublina. "Přeju si, aby neumřely ani tyhle tři!"
Hlava Cho Changové spočívala na rameni Hermioně a malé stříbrovlasé děvčátko bylo přízračně zelené a bledé. Harry se pokusil jezerní lidi ze sebe setřást, ti se však smáli ještě víc a pevně ho drželi, aby k zajatým dívkám nemohl. Rozhlédl se kolem jako šílený. Kde jsou ostatní šampióni? Stačil by doplavat s Ronem na hladinu a pak se vrátit pro Hermionu a pro ostatní? Dokázal by je vůbec znovu najít? Pohlédl na hodinky, kolik mu zbývá času - zastavily se mu.
Vtom si jezerní lidé začali vzrušeně ukazovat někam nad jeho hlavu. Vzhlédl a spatřil Cedrika, jak plave směrem k nim. Obrovská bublina, kterou měl kolem hlavy, způsobila, že jeho obličej vypadal podivně rozšířený strachem a vypětím.
"Zabloudil jsem!" vysvětlil Harrymu nehlasně a tvářil se zděšeně. "Fleur a Krum tu musí být každou chvíli!"
V Harryho očích se objevila obrovská úleva. Díval se, jak Cedric vytáhl z kapsy nůž, přeřezal Cho pouta, přitáhl si ji k sobě, zamířil s ní vzhůru a zmizel.
Harry jezdil očima sem tam a čekal. Kde jsou Fleur a Krum? Čas se rychle krátil - podle písně měli zajatci po uplynutí hodiny propadnout životem…
A tu začali jezerní lidé rozčileně vřískat. Ti, kteří Harryho drželi, ho pustili a vytřeštěně zírali kamsi za jeho záda. Otočil se - řítila se k nim nestvůra - lidské tělo v plavkách, ale se žraločí hlavou… Byl to Krum. Očividně se přeměnil, avšak příliš se mu to nepovedlo.
Člověk-žralok doplul přímo k Hermioně, začal chňapat po provazech, které ji poutaly, a snažil se je přehryznout. Neštěstí bylo, že zuby měl teď tak nevhodně narostlé, že cokoli menšího než delfína by spíš rozsápal, a Harry nepochyboval, že pokud si Krum nedá pozor, překousne Hermionu na dvě půlky. Vrhl se k němu, důrazně ho klepl do ramene a ukázal na zubatý kámen. Krum po něm okamžitě chňapl a začal Hermioně přeřezávat pouta. Během několika vteřin se mu to povedlo - uchopil ji kolem pasu a bez jediného ohlédnutí s ní jako o závod plaval vzhůru k hladině.
A co teď? pomyslel si Harry zoufale. Kdyby měl jistotu, že Fleur opravdu dorazí… Stále po ní nebylo ani stopy. Nic jiného mu nezbývalo…
Zdvihl kámen, který Krum předtím upustil, ale jezerní lidé se ihned natlačili kolem Rona a toho malého děvčátka a nesouhlasně kroutili hlavami.
Harry vytáhl hůlku. "Uhněte, všichni!"
Opět mu z úst vytryskly pouze bublinky, měl však zřetelný pocit, že mu rozumějí, protože se náhle přestali smát. Nažloutlýma očima viseli na jeho hůlce a tvářili se vylekaně. Byli samozřejmě v přesile, podle výrazu v jejich tvářích se však Harry dovtípil, že neznají o nic víc kouzel než obří sépie.
"Počítám do tří!" rozkřikl se a z úst mu vyrazil mohutný proud bublinek. Aby měl jistotu, že mu rozumějí, zvedl tři prsty: "Raz…" (zalomil jeden prst) - "dva…" (zalomil druhý) -
Jezerní lidé se rozprchli. Harry se vrhl vpřed a začal přeřezávat provazy, jimiž bylo děvčátko připoutané k soše, až je konečně také vysvobodil. Uchopil dívenku kolem pasu, Rona chytil za límec hábitu a odrazil se ode dna.
Plavalo se mu velice pomalu. Teď už si nemohl pomáhat dopředu rukama, třebaže na nich měl plovací blány; místo toho ze všech sil zabíral ploutvemi, ale Ron i Fleuřina sestra byli jako pytle brambor a táhly ho nazpátek… upřel oči k obloze, i když věděl, že je ještě velice hluboko, neboť voda kolem byla úplně temná…
Jezerní lidé stoupali vzhůru s ním. Viděl, jak bez nejmenší námahy krouží kolem něj a sledují, jak zápasí s vodou… že by ho stáhli zpátky ke dnu, až vyprší čas? Jedí snad lidské maso? Snažil se ze všech sil plavat dál, ale začal dostávat křeče do nohou a obě ramena ho strašlivě bolela, jak vlekl Rona i děvčátko…
Lapal po dechu jen s největší námahou. Znovu ucítil bolest po obou stranách krku a najednou začal vnímat, že má zas ústa vlhká od vody… ale také tma se už rozjasňovala a nad sebou zahlédl denní světlo…
Mohutně se odrazil ploutvemi a zjistil, že místo nich má opět jen chodidla… voda mu vnikala ústy do plic… Začínala se mu točit hlava, ale on věděl, že světlo a vzduch jsou pouhé tři metry nad ním… Musí se tam dostat… prostě musí…
Odrazil se oběma nohama s takovou silou a tak rychle, až cítil, jak se tomu všechny svaly v jeho těle bolestně brání; dokonce i mozek jako by měl už nasáklý vodou - nemohl dýchat, potřeboval kyslík, musel plavat dál, nesměl se zastavit…
Konečně vystrčil hlavu nad hladinu a nádherný, chladný a čistý vzduch ho štípal do mokré tváře. Vdechl ho, jako by nikdy předtím ještě doopravdy nedýchal, a s hlasitým funěním táhl Rona i děvčátko za sebou vzhůru. Všude kolem dokola se vynořovaly z vody hlavy s rozcuchanými zelenými vlasy, ale teď se na něj usmívaly.
Diváci na tribunách v tu chvíli strhli mohutný povyk: křičeli a ječeli a všichni byli na nohou. Napadlo ho, jestli se snad nedomnívají, že Ron i děvčátko jsou mrtví, ale to by se mýlili… oba právě otevřeli oči. Děvčátko se tvářilo zmateně a vystrašeně, zato Ron vychrlil jen pořádný gejzír vody, zamrkal do jasného světla, obrátil se k Harrymu a řekl: "To je ale mokro, co?" Potom si všiml Fleuřiny sestry. "Proč jsi ji bral s sebou?"
"Fleur tam vůbec nedorazila," lapal po dechu Harry. "Přece jsem ji tam nemohl nechat."
"Harry, ty blbečku," namítl Ron, "snad jsi tu písničku nebral vážně? Brumbál by přece nedopustil, aby se někdo z nás utopil!"
"Ale v té písni se přece -"
"Chtěli jen mít jistotu, že se za hodinu určitě vrátíte!" řekl Ron. "Doufám, že jsi tam dole nemařil čas a nehrál sis na hrdinu!"
Harry si připadal jako hlupák, zároveň ho to ale naštvalo. Ronovi se to mluví, když všechno prospal a nemá tušení, jakou hrůzu tam na dně prožíval on, obklopen jezerními lidmi s oštěpy, kteří vypadali, že by jim nepřišlo nijak těžké ho zabít.
"Tak dělej," řekl úsečně, "a pomoz mi s ní, myslím, že moc plavat neumí."
Táhli Fleuřinu sestru ke břehu, kde už stáli porotci a sledovali je, a dvacet jezerních lidí, kteří je doprovázeli jako čestná stráž, zpívalo své příšerné, ječivé písně.
Harry viděl, jak madame Pomfreyová horlivě pečuje o Hermionu, Kruma, Cedrika i Cho, zabalené do silných přikrývek. Jak připlouvali blíž, Brumbál a Ludo Pytloun se na ně ze břehu zářivě usmívali, ale Percy, který byl v obličeji bílý jako stěna a vypadal mnohem mladší než obvykle, se vrhl do vody a s hlasitým cákáním jim plaval naproti. Madame Maxime se mezitím snažila zadržet Fleur Delacourovou, která se chovala až nepříčetně a stůj co stůj se hodlala vrátit zpátky do vody.
"Gabrrielo! Gabrrielo! Je naživu? Nesstalo se jí něcco?"
"Ne, je živá a zdravá!" byl by jí rád odpověděl Harry, byl však natolik vyčerpaný, že mohl sotva mluvit, natož aby křičel.
Percy popadl Rona a táhl ho na břeh ("Nech mě být, Percy, já jsem úplně v pořádku!"); Brumbál a Pytloun vytáhli z vody Harryho a postavili ho na nohy, a Fleur se vytrhla madame Maxime a objímala svou sestru.
"To vššecko ti ďassovsové… vrrhli se na mě…Gabrrielo, už jsem měla strrach… takový hrrosný strrach.
"Pojďte sem," zazněl hlas madame Pomfreyové. Odtáhla Harryho za ruku k Hermioně a ostatním, zabalila ho do přikrývky tak těsně, až měl pocit, že se octl ve svěrací kazajce, a vlila mu do hrdla důkladnou dávku tak horkého lektvaru, až mu z uší vyrazila pára.
"Byl jsi skvělý, Harry!" vykřikla Hermiona. "Dokázal jsi to a přišel jsi na to sám, jak to máš udělat!"
"No víš -" začal Harry. Málem se jí už svěřil, jak mu pomohl Dobby, když si povšiml, že ho pozoruje Karkarov. Jako jediný z poroty se nezvedl od stolu a neprojevil sebemenší radost ani úlevu, že se Harry, Ron i Fleuřina sestra vrátili živí a zdraví. Jasně, máš pravdu," přisvědčil a trochu zvýšil hlas, aby to Karkarov určitě slyšel.
"Máš ve vlasech potápníka, Herm - iou - no," ozval se Krum.
Harry měl dojem, že se pokouší znovu upoutat její pozornost, snad aby jí připomněl, že ji právě vytáhl z jezera. Hermiona však brouka jen netrpělivě smetla a řekla: "Ovšem ten časový limit jsi o dost překročil, Harry… to ti trvalo tak dlouho, než jsi nás našel?"
"Ne… našel jsem vás docela rychle…"
S každým dalším okamžikem si připadal jako stále větší hlupák. Teď, když už byl z vody venku, mu bylo naprosto jasné, že Brumbálova bezpečnostní opatření by nepřipustila, aby někdo ze zajatců přišel o život jen proto, že by k němu jeho šampión nedorazil. Proč prostě nepopadl Rona a neplaval s ním pryč? Mohl se vrátit jako první… Cedric ani Krum neztráceli čas tím, že by se starali o někoho dalšího; nebrali tu jezerní píseň vážně…
Brumbál dřepěl na břehu a byl úplně zabraný do řeči s jednou obzvlášť rozcuchanou a divoce vyhlížející ženou, zřejmě náčelnicí jezerního národa. Vyrážel stejně vřeštivé zvuky jako její poddaní, když se octli nad hladinou; bylo zřejmé, že umí jezersky. Posléze se napřímil, obrátil se k ostatním porotcům a řekl: "Myslím, že bychom se ještě měli poradit, než šampióny ohodnotíme."
Porotci utvořili hlouček. Madame Pomfreyová šla zachránit Rona z Percyho spárů, odvedla ho k Harrymu a k ostatním, dala mu přikrývku a trochu Životobudiče, a potom došla i pro Fleur a její sestru. Fleur měla v obličeji a na rukou spoustu škrábanců a hábit celý potrhaný, očividně jí však na tom nezáleželo a nedovolila madame Pomfreyové, aby jí rány vyčistila.
"Hlavně sse posstarrejte o Gabrrielu," řekla a obrátila se k Harrymu. "Tyss ji sachrránil," řekla bez dechu, "i kdyšš nebyla tvoje zajatkyně."
"No jo," odtušil Harry a upřímně teď litoval, že všechny tři dívky nenechal přivázané k soše.
Fleur se k němu sklonila a dvakrát ho políbila na každou tvář (cítil, že mu celý obličej hoří a vůbec by se nedivil, kdyby mu z uší znovu vyrazila pára). Potom řekla Ronovi: "A ty taky, tys mu prššece pomáhal -"
"Jo," přitakal Ron a zřejmě doufal v nejlepší, "jo, trošinku -"
Fleur se vrhla i na něj a políbila ho také. Hermiona z toho byla vzteky bez sebe, to však už vedle nich zaburácel kouzlem zesílený hlas Luda Fytlouna, takže všichni vylekaně nadskočili a davy diváků na tribunách rázem zmlkly.
"Dámy a pánové, dospěli jsme k následujícímu rozhodnutí. Murcus, náčelnice jezerního národa, nám zevrubně vylíčila, jak vše probíhalo dole na dně, a proto jsme se rozhodli udělit každému šampiónovi odpovídající podíl z padesáti bodů, a to následovně…
Slečna Fleur Delacourová sice prokázala, že bublinové kouzlo ovládá mistrně, když však už byla téměř u cíle, zaútočili na ni ďasovci, a tudíž se jí nepodařilo její zajatkyni zachránit. Dáváme jí dvacet pět bodů."
Z tribun se ozval potlesk.
"Nezassloužila jsem ssi ani jeden," řekla Fleur chraplavě a zakroutila svou nádhernou hlavou.
"Pan Cedric Diggory, jenž také použil bublinové kouzlo, se vrátil se svou zajatkyni jako první, ale povolený limit jedné hodiny o minutu překročil." Všichni z Mrzimoru na tribunách nadšeně zajásali a Harry si všiml, jak Cho na Cedrika zářivě pohlédla. "Dáváme mu tudíž čtyřicet sedm bodů."
Harrymu pokleslo srdce. Jestliže Cedric překročil povolený čas, pak on určitě také.
"Pan Viktor Krum použil neúplnou formu přeměňování, která mu nicméně přinesla úspěch, a se svou zajatkyní se vrátil jako druhý. Dáváme mu čtyřicet bodů."
Karkarov se div neutleskal a tvářil se povýšeně.
"Pan Harry Potter použil velice úspěšně žaberník," pokračoval Pytloun. "Vrátil se jako poslední a značně překročil povolenou hranici jedné hodiny. Náčelnice jezerních lidí nám ovšem sdělila, že se tak dlouho zdržel jen proto, že chtěl dostat do bezpečí všechny zajatce, ne jenom toho svého."
Ron s Hermionou se na Harryho podívali napůl rozzlobeně, napůl soucitně.
"Většina porotců se domnívá -" a při těch slovech Pytloun vrhl velice ošklivý pohled na Karkarova - "že tím projevil mravní sílu a zaslouží si nejvyšší známku. Nicméně… pan Potter dostává čtyřicet pět bodů."
Harrymu poskočilo srdce - dělí se s Cedrikem o první místo! Ron i Hermiona na něj překvapeně vytřeštili oči, pak se ale rozesmáli a spolu s ostatními diváky začali tleskat jako diví.
"A máš to, Harry!" rozkřikl se Ron, aby ho v tom rámusu bylo slyšet. "Takže ses nezachoval jako hlupák - a ještě je z tebe mravný hrdina!"
Také Fleur tleskala ze všech sil, jenom Krum se netvářil ani trochu nadšeně. Znovu se pokusil zapříst s Hermionou řeč, ta však příliš tleskala Harrymu, než aby ho poslouchala.
"Třetí a poslední úkol se bude konat za soumraku dvacátého čtvrtého června," pokračoval Pytloun. "Šampióni se dozvědí, co je čeká, přesně o měsíc dřív. Děkuji vám všem za podporu, kterou jste jim poskytli."
A je to za námi, řekl si v duchu užasle Harry, zatímco madame Pomfreyová už naháněla všechny šampióny i zajatce do houfu, aby se vrátili do hradu a převlékli se do suchého… Mají to za sebou a zvládl to… a teď si až do čtyřiadvacátého června nemusí s ničím dělat starosti…
Když stoupal po kamenných schodech do hradu, umínil si, že až příště půjde do Prasinek, koupí Dobbymu pár ponožek na každý den v roce.




K nejpříjemnějším dozvukům druhého úkolu patřilo, že každý chtěl dopodrobna vědět, co se událo na dně jezera, takže tentokrát nebyl středem všeobecné pozornosti pouze Harry, ale došlo i na Rona. Harry si všiml, že Ron líčí události pokaždé trošku jinak. To, co vykládal na počátku, se nejspíš blížilo pravdě - přinejmenším se to shodovalo s tím, co říkala Hermiona. V kabinetu profesorky McGonagallové zaklel Brumbál všechny zajatce do čarovného spánku, napřed je ovšem ujistil, že jim nehrozí žádné nebezpečí a že se probudí, jakmile budou zpátky nad hladinou. O týden později však už Ron vyprávěl vzrušující příběh o tom, jak ho unesli a jak sám a sám zápasil s padesáti po zuby ozbrojenými jezerními lidmi, kteří ho museli zmlátit, aby se jim podrobil a dal se svázat.
"Stejně jsem ale měl v rukávu schovanou hůlku," ujišťoval Padmu Patilovou, která se o něj od chvíle, kdy se stal středem pozornosti, zajímala o hodně víc a dávala si záležet, aby si s ním popovídala pokaždé, když se někde na chodbě potkali. "Mohl jsem to těm jezerním hlupákům nandat, kdykoli by se mi zachtělo."
"A co bys asi tak dělal, chrápal bys na ně?" zeptala se Hermiona kousavě. Kdekdo si ji teď dobíral, že právě o ni Viktor Krum v životě stojí nejvíc. Měla kvůli tomu dost popudlivou náladu.
Ron zčervenal až za ušima, a od té chvíle se při svých líčeních vrátil k začarování do spánku.
S nástupem března zavládlo méně sychravé počasí, ale jakmile vyšli z hradu, krutý vítr je šlehal do rukou i tváří. Také pošta chodila opožděně, poněvadž vítr snášel sovy ze správného směru. Kalous, kterého Harry poslal Siriusovi se zprávou, kdy příště půjdou do Prasinek, přiletěl v pátek při snídani a polovina peří mu trčela opačným směrem, a sotva mu Harry sundal z nožky Siriusovu odpověď, kvapně odletěl; vysloveně se bál, aby ho znovu neposlali ven.
Siriusův dopis byl téměř stejně krátký jako ten předchozí:

Přijď v sobotu ve dvě odpoledne k přelízce na konci cesty z Prasinek (za Džinem v láhvi). Přines s sebou tolik jídla, kolik uneseš.

"Přece se nevrátil do Prasinek?" řekl nevěřícně Ron.
"Vypadá to na to, nemyslíš?" namítla Hermiona.
"Tomu se mi ani věřit nechce," znervózněl Harry. "Kdyby ho chytili…"
"Zatím mu to zřejmě vychází," mínil Ron. "A teď už se to tam aspoň nehemží mozkomory."
Harry dopis složil a zamyslel se. Upřímně řečeno se opravdu těšil, že Siriuse zase uvidí. Proto šel na odpolední vyučování - na poslední dvouhodinovku lektvarů - v daleko lepší náladě, než jakou obvykle míval, když scházel po schodech do sklepení.
Před učebnou stáli pohromadě Malfoy, Crabbe a Goyle s Pansy Parkinsonovou a její partou zmijozelských děvčat. Prohlíželi si něco, co nemohl Harry vidět, a srdečně se nad tím řehtali. Ve chvíli, kdy se Harry, Ron a Hermiona objevili, vystrčila Pansy svůj mopslí obličej vedle Goylova širokého zátylku a vzrušeně na ně pohlédla.
"Tady jsou, už jsou tady!" řehotala se a hlouček zmijozelských studentů se rozestoupil. Harry viděl, že Pansy drží v ruce nějaký časopis - byl to Týdeník čarodějek. Na titulní straně zahlédl pohyblivou fotografii kudrnaté čarodějky, která v úsměvu předváděla krásné zuby a hůlkou ukazovala na veliký piškotový dort.
"Třeba tu najdeš něco, co tě bude zajímat, Grangerová!" zahalekala Pansy a hodila časopis Hermioně, která ho zaraženě chytila. Právě v tu chvíli se dveře sklepní učebny otevřely a Snape je kývnutím vyzval, aby šli dovnitř.
Hermiona, Harry i Ron zamířili jako obvykle k zadním lavicím. Jakmile se k nim Snape otočil zády a vypisoval na tabuli jednotlivé složky lektvarů, který dnes měli probírat, Hermiona začala pod lavicí spěšně listovat v časopisu. Konečně někde uprostřed objevila to, co hledala. Harry s Ronem se k ní naklonili. V záhlaví krátkého článku, nazvaného TAJNÉ TRÁPENÍ HARRYHO POTTERA, byla jeho barevná fotografie.

Možná je jiný než ostatní - nicméně prožívá obvyklá muka dospívání. Od tragické smrti svých rodičů žije čtrnáctiletý Harry Potter v trvalém nedostatku lásky, uvěřil však, že konečně našel útěchu u přítelkyně, v jejíž společnosti se objevuje už delší dobu - Hermiony Grangerové, dívky z mudlovské rodiny. Netušil, že v životě, už tak plném osobních ztrát, ho čeká další citový otřes.
Slečna Grangerová, nehezká, ale ctižádostivá dívka, má zřejmě pro slavné kouzelníky velikou slabost, takže ji Harry sám nedokáže uspokojit. Od chvíle, kdy do Bradavic přijel Viktor Kmm, chytač bulharského národního mužstva a hrdina posledního mistrovství světa ve famfrpálu, si slečna Grangerová pohrává s city obou chlapců. Krum, kterému záludná dívka úplně popletla hlavu, ji už o letních prázdninách pozval na návštěvu do Bulharska a tvrdí, že "nic podobného k žádné jiné dívce zatím necítil".
Nelze ovšem vyloučit, že zájem obou nešťastných chlapců nevzbudily sporné tělesné půvaby slečny Grangerové.
"Je opravdu ošklivá," míní Pansy Parkinsonová, hezká a čilá studentka čtvrtého ročníku, "ovšem nápoj lásky by rozhodně byla schopná připravit, na to jí to zapaluje dobře. Myslím, že to taky udělala."
Nápoje lásky jsou v Bradavicích samozřejmě zakázané a Albus Brumbál bezpochyby bude chtít taková tvrzení prošetřit. V tuto chvíli musí příznivci Harryho Pottera doufat, že příště jejich idol věnuje své srdce někomu, kdo si to zaslouží víc.
Rita Holoubková

Harry Potter a Ohnivý pohár 27

18. prosince 2010 v 23:54 | Accuracy |  Texty
Hodina formulí byla ideální pro důvěrný rozhovor, protože se všichni kolem příliš dobře bavili, než aby si jich všímali. Harry oběma kamarádům už dobrou půl hodinu na pokračování šeptem líčil, co zažil včera večer.
"Takže Snape tvrdí, že jeho kabinet prohledal i Pošuk?" zašeptal Ron a oči mu zasvítily; mávnutím hůlky přitom stačil zapudit jeden z polštářů, ten se vznesl vzhůru a srazil Parvati čapku. "No a… ty si myslíš, že Moody má za úkol dávat bacha nejen na Karkarova, ale i na Snapea?"
"Co já vím, jestli ho Brumbál o něco takového požádal, ale rozhodně to dělá," přikývl Harry a dost nepozorně se rozmáchl hůlkou, až jeho polštář dopadl na plocho kus od stolu. "Moody říkal, že Brumbál nechává Snapea ve škole jen proto, aby mu dal znovu šanci, nebo něco na ten způsob…"
"Cože?" Ron vyvalil oči a jeho další polštář vyletěl vysoko vzhůru, odrazil se od lustru a ztěžka dopadl na Kratiknotovu katedru. "Harry… třeba si Moody myslí, že to byl Snape, kdo vložil tvé jméno do Ohnivého poháru!"
"Počkej, Rone," zakroutila Hermiona pochybovačně hlavou, "to už jsme si jednou mysleli, že se Snape pokouší Harryho zabít, a nakonec se ukázalo, že mu chtěl zachránit život, vzpomínáš si?"
Zapuzovacím kouzlem odrazila další polštář a ten přeletěl místnost a přistál v bedně, na kterou měli mířit všichni. Harry na svou kamarádku zamyšleně pohlédl… Ano, Snape mu opravdu kdysi zachránil život, podivné na tom však bylo, že ho vysloveně nemohl vystát, stejně jako nemohl vystát jeho otce, Jamese Pottera, když spolu chodili sem do školy. Snape se v tom přímo vyžíval, když mohl Harrymu srazit body, a nenechal si ujít jedinou příležitost, aby ho potrestal nebo dokonce navrhl, aby ho vyloučili ze školy.
"Ať si Moody říká co chce," pokračovala Hermiona, "ale Brumbál není žádný hlupák. Udělal dobře, když vsadil na Hagrida a na profesora Lupina, přestože spousta lidí by jim ta místa nesvěřila. A proč by nemohl mít pravdu zrovna tak se Snapem, i když je dost -"
"- dost zlý," doplnil ji Ron. "Dejme tomu, Hermiono - ale proč mu potom všichni ti lovci černokněžníků prohledávají kabinet?"
"Proč pan Skrk dělal, že je nemocný?" zeptala se Hermiona, která jeho otázku ignorovala. Je to trochu divné, ne, když nemůže přijet na vánoční ples, ale když chce, dostane se sem klidně uprostřed noci?"
"Ty prostě Skrka nemáš ráda kvůli té jeho skřítce Winky," mínil Ron a zapudil polštář nahoru do okna.
"Zato ty si prostě chceš myslet, že Snape chystá něco nekalého," řekla Hermiona a její polštář hladce přistál v bedně.
"Já bych jen rád věděl, co Snape udělal se svou první šancí, když to teď zkouší znovu," nasupil se Harry, a k jeho krajnímu překvapení přeletěl jeho polštář celou učebnu a hladce dopadl na ten Hermionin.

Harry nezapomněl na Siriusovu žádost, aby ho informoval o všem podivném, co by se v Bradavicích stalo, a ještě ten večer za ním poslal kalouse s dopisem. Vylíčil mu v něm, jak se pan Skrk vloupal do Snapeova kabinetu a jak spolu Moody a Snape mluvili. Potom se však už plně soustředil na to nejožehavější: co udělá, aby čtyřiadvacátého února přežil tu hodinu pod vodou.
Ronovi se docela zamlouvala představa, že by znovu použil přivolávací kouzlo - Harry mu totiž vylíčil, jak fungují potápěčské dýchací přístroje, a tak nechápal, proč by si takový akvalung nemohl přivolat z nejbližšího mudlovského města. Hermiona jeho nápad smetla. Poukázala na to, že i kdyby se Harry během hodiny, kterou na to měl, naučil s akvalungem zacházet - což bylo krajně nepravděpodobné -, určitě by ho ze soutěže vyloučili za to, že porušil Mezinárodní zákoník o utajení kouzel. Sotva by mohli spoléhat na to, že si žádný mudla nepovšimne akvalungu, který by přes pole a louky letěl k Bradavicím.
"Ideální by samozřejmě bylo, kdyby ses mohl přeměnit v ponorku nebo v něco podobného," řekla. "Mít už tak přeměňování lidí, to by byla paráda! Jenže k tomu se myslím dostaneme až v šestém ročníku, a kdybys nevěděl, co děláš, mohlo by to dopadnout hodně zle…"
"To určitě, představa, že by mi z hlavy trčel periskop, se mi ani trochu nelíbí," přisvědčil Harry. "Třeba bych ale mohl na někoho zaútočit, když by u toho byl Moody, a ten by mi to už zařídil…"
"Sotva by ale dovolil, aby sis vybral, v co tě má proměnit," namítla Hermiona věcně. "To ne. Myslím, že nejlepší bude nějaké kouzlo."
A tak se Harry - i když si říkal, že brzo bude mít knihovny plné zuby na celý život - znovu pohroužil do zaprášených knih a hledal jakékoli zaklínadlo, umožňující člověku přežít bez kyslíku. Ale ať už on sám, Ron nebo Hermiona pátrali v knihách během poledních přestávek, po večerech i celé víkendy a Harry požádal profesorku McGonagallovou o písemný souhlas, aby směl do oddělení s omezeným přístupem, a dokonce požádal o pomoc i knihovnici madame Pinceovou, popudlivou ženštinu, která vypadala jako sup, nenašli vůbec nic, co by mu dalo šanci strávit hodinu pod vodou a zůstat naživu.
Znovu ho začaly přepadat návaly strachu a při vyučování se už zas jen stěží dokázal soustředit. Jezero, které vždy pokládal za samozřejmou součást školních pozemků, ho teď k sobě připoutávalo jako magnet, jakmile se octl někde u okna. Vnímal obrovskou, ocelově šedou spoustu studené vody, jejíž temné a ledové hlubiny se mu zdály stejně vzdálené jako měsíc.
Stejně jako tenkrát, než se utkal s trnoocasým drakem, mu teď čas doslova letěl, jako kdyby někdo očaroval hodiny, aby nasadily tu nejvyšší rychlost. Do čtyřiadvacátého února zbýval týden (ještě pořad měl čas)… pět dnů (musí rychle něco vymyslet)… tři dny (ať na něco přijdu… prosím… prosím!)…
Když už mu zbývaly pouhé dva dny, opět přestal jíst. V pondělí při snídani ho potěšilo jen to, že se vrátil kalous, kterého poslal Siriusovi. Vzal si od něj pergamen, rozvinul ho a uviděl nejkratší dopis, jaký od svého kmotra kdy dostal.

Sděl obratem, který víkend půjdete příště do Prasinek!

Harry pergamen otočil a podíval se na rub - doufal, že tam ještě něco najde, ale byl prázdný.
"Přespříští víkend," šeptla Hermiona, která si vzkaz přečetla Harrymu přes rameno. "Tady máš brk - a pošli tu sovu hned zpátky."
Harry načmáral víkendový termín na rub Siriusova dopisu, znovu přivázal pergamen kalousovi na nožku a díval se za ním, jak odlétá. Co vlastně od Siriuse čekal? Radu, jak přežít pod vodou? Natolik se předtím soustředil na to, aby mu sdělil vše o Snapeovi a Moodym, že se úplně zapomněl zmínit o klíči, který rozluštil.
"Proč vlastně chce vědět, kdy příště půjdeme do Prasinek?" zeptal se Ron.
"To nevím," přiznal Harry sklesle. Radost, kterou pocítil ve chvíli, kdy uviděl sovu, ho už opustila. "Pojďte… jdeme na péči o kouzelné tvory."
Zda se Hagrid snažil odškodnit je nějak za třaskavé skvorejše, nebo to dělal proto, že už mu zbyli jen dva, nebo se pokoušel dokázat, že dovede totéž co profesorka Červotočková, to Harry nevěděl. Od té doby, kdy se vrátil do práce, však pokračoval v jejím výkladu o jednorožcích. Ukázalo se, že toho o nich ví stejně jako o nebezpečných nestvůrách, i když bylo vidět, jak ho mrzí, že nemají aspoň jedovaté zuby.
Na dnešní hodinu se Hagridovi podařilo chytit dvě hříbata. Na rozdíl od dospělých jednorožců měla úplně zlatou srst. Parvati a Levandule na nich doslova visely očima, a Pansy Parkinsonové dalo pořadně zabrat, aby nedala najevo, jak se jí líbí.
"Daj se najít snáz než dospělý," vysvětlil jim Hagrid. "Začnou bejt stříbrný, když jsou jim asi dva roky, a ve čtyřech jim naroste roh. Úplně bílý budou až dospělý, asi tak v sedmi letech. Jako mladý jsou vo dost důvěřivější… ani kluci jim tak nevaděj… tak poďte blíž, můžete si je pohladit, esli chcete, a tady máte pár kostek cukru, ty jim můžete dát…"
"Jak jsi na tom, Harry, dobrý?" zamumlal potom a ustoupil malinko stranou, zatímco většina studentů se nahrnula kolem jednorožcích mláďat.
"Jo," přikývl.
"Jenom jseš nervózní, co?" zeptal se ho Hagrid.
"Trochu," přiznal.
"Harry," oslovil chlapce a obrovskou rukou ho popleskal tak mocně po rameni, až z toho chudák poklesl v kolenou, "do tý doby, než jsem tě viděl, jak jsi zvládnul toho trnovocasýho draka, jsem vo tebe měl starost, ale teď vím, že si poradíš se vším, do čeho se pustíš, a žádný starosti si nedělám. Prostě to bude paráda. Ten klíč máš už rozluštěnej, ne?"
Harry přikývl, ačkoli měl zároveň zoufalé nutkání přiznat, že nemá nejmenší tušení, jak přežije na dně jezera celou hodinu. Vzhlédl k Hagridovi - třeba někdy musel dolů do jezera a měl co dělat s tvory, kteří tam žijí. Ostatně se stará o všechno, co je na školních pozemcích -
"Však to vyhraješ," zabručel Hagrid a znovu ho popleskal tak mocně po rameni, až Harry cítil, že se doopravdy zabořil pěkných pár čísel do rozblácené půdy. Já to vím. Cejtím to. Ty to vyhraješ, Harry."
Úplně ho to odzbrojilo: nenašel v sobě sílu, aby smazal ten blažený, důvěřivý úsměv z obrovy tváře. Na oplátku se také usmál, i když nuceně, a pak předstíral, že ho zaujali mladí jednorožci a šel si je pohladit s ostatními.
Večer před druhým úkolem měl Harry pocit, jako by na něj sedla tíživá noční můra. Uvědomoval si, že i kdyby nějakým zázrakem příhodné kouzlo objevil, sotva by se ho přes noc naučil používat. Jak něco takového vůbec mohl připustit? Proč nerozluštil ten klíč dřív? A proč při vyučování nedával vždycky pozor - co když se některý z učitelů někdy zmínil o tom, jak se má dýchat pod vodou?
Zatímco venku zapadalo slunce, on seděl s Ronem a s Hermionou v knihovně a všichni tři horečně listovali příručkami zaklínadel. Každý měl na stole před sebou takovou haldu knih, že jeden na druhého ani neviděli. Harrymu pokaždé poskočilo srdce, když na některé stránce zahlédl slovo voda, obvykle to ovšem bylo jen takové "Vezmi dvě pinty vody, půl libry strouhaných listů z mandragory a jednoho čolka.
"Myslím, že s tím prostě nic nenaděláme," ozval se na opačné straně stolu rozhodným hlasem Ron. "Nikde nic. Vůbec nic. Nejblíž ze všeho byl ten návod, jak vysušit kaluže a rybníky - myslím to vysušovací kouzlo - ale ani to není tak mocné, aby vyprázdnilo celé jezero."
"Něco na to být musí," mumlala Hermiona a přitáhla si blíž svíci. Oči už měla tak unavené, že na maličká písmenka v Zaříkáních a kouzleních starobylých a zapomenutých koukala s nosem skoro přilepeným do stránky. "Přece by nezadali úkol, který je neproveditelný."
"A vidíš, zadali," řekl Ron. "Prostě jdi zítra k jezeru, Harry, strč hlavu pod vodu, zařvi na jezerní lidi, ať ti vrátí, co ti šlohli, a uvidíš, jestli to z nich vypadne. To je to nejlepší, co můžeš udělat, kamaráde."
"Určitě existuje způsob, jak na to vyzrát!" utrhla se na něj Hermiona. "Něco na to prostě být musí!"
Brala to jako osobní urážku, že v knihovně nedokázali najít potřebnou informaci - až dosud ji knihovna nikdy nezklamala.
"Vím, co jsem měl udělat," řekl Harry a položil si hlavu na Fajn finty pro fikané frajery. "Měl jsem se naučit, jak se stát zvěromágem jako Sirius."
"No jasně, to by ses mohl proměnit ve zlatou rybku, kdykoli by se ti zachtělo!" řekl Ron.
"Anebo v žábu," zívl Harry. Byl úplně vyčerpaný.
"To trvá celé roky, než se někdo stane zvěromágem, a taky by ses musel přihlásit a to všechno okolo," namítla neurčitě Hermiona. Právě pročítala s přimhouřenýma očima rejstřík příručky Jak na taje navzájem se vylučujících kouzel a čárů. "Profesorka McGonagallová nám to přece říkala… musíte se přihlásit u odboru nepatřičného užívání kouzel… v jaké zvíře se proměňujete a jaké máte poznávací znaky, abyste toho nemohli zneužít…"
"Vždyť jsem si dělal jenom legraci, Hermiono," řekl Harry unaveně. "Vím, že to nejde, abych se do rána proměnil v žábu…"
"Tohle není k ničemu," prohlásila Hermiona a Jak na taje sklapla. "Kdo by si proboha přál, aby se mu chloupky v nose kroutily do prstýnků?"
"Mně by to nevadilo," ozval se hlas Freda Weasleyho. "Aspoň by si lidi měli o čem povídat, nemyslíš?"
Celá trojice zvedla hlavu. Za knižními policemi se právě vynořili Fred a George.
"Co tu děláte?" zeptal se Ron.
"Hledáme vás," řekl George. "McGonagallová s tebou chce mluvit, Rone. A s tebou taky, Hermiono."
"A proč?" podivila se Hermiona.
"To nevím… ale moc přívětivě se netvářila," odpověděl Fred.
"Máme vás přivést k ní do kabinetu," dodal George.
Ron s Hermionou upřeně pohlédli na Harryho a ten pocítil nečekanou tíhu v žaludku. Chce snad profesorka Ronovi a Hermioně doporučit, aby šli od toho? Možná si všimla, jak mu usilovně pomáhají, ačkoli na to, jak bude úkol řešit, měl přijít sám.
"Sejdeme se ve společenské místnosti," řekla mu Hermiona, když se s Ronem zvedli - oba vypadali znepokojeně. "Vezmi s sebou všechny knížky, co pobereš, jasný?"
"Dobrá," hlesl rozpačitě Harry.
V osm hodin pozhasínala madame Pinceová všechny lampy a přišla ho z knihovny vystrnadit. Pod tíhou knih, které si s sebou odnášel, se doslova prohýbal. Když dorazil do nebelvírské společenské místnosti, odtáhl si do kouta stolek a pokračoval v hledání. V Kujónských kouzlech pro čaroděje čímany však nic neobjevil, v Průvodci středověkým kouzelným uměním jakbysmet… a zrovna tak nenašel jedinou zmínku o životě pod vodou ve Výboru ze zaklínadel osmnáctého století, v Hrůzných hlídačích hlubin, či ve Schopnostech, o nichž jste netušili, že je máte, a jak s nimi teď naložit, když o nich konečně víte.
Křivonožka mu vylezl na klín, stočil se do klubíčka a hlasitě předl. Společenská místnost se pozvolna vyprazdňovala: odcházející spolužáci mu přáli na zítřek mnoho štěstí a říkali to stejně radostně a důvěřivě jako Hagrid. Všichni byli očividně přesvědčení, že zítra znovu předvede hotovou senzaci jako při prvním úkolu. Harry jim nebyl s to nic říct - vždycky jen přikývl, jako kdyby měl v krku golfový míček. Deset minut před půlnocí zůstal ve společenské místnosti s Křivonožkou sám. Měl už prolistované všechny zbývající knihy, a Ron s Hermionou pořád nikde.
To je konec, pomyslel si. Nedokážeš to, a hotovo. Ráno budeš muset sejít k jezeru a říct to porotcům…
Představoval si, jak jim vysvětluje, že ten úkol nezvládne. Jako živé měl před očima Pytlouna s ohromeným výrazem a Karkarova se spokojeným úsměvem, který odhalil jeho žluté zuby. Téměř už slyšel Fleur Delacourovou, jak říká: "Já jssem to hned rršíkala… je prršílíš mladý, je to ještě chlapečšek." Viděl Malfoye, jak ukazuje divákům svůj odznak POTTER JE HNUSÁK, a sklíčeného Hagrida a jeho nevěřící výraz v obličeji…
Zapomněl, že má na klíně Křivonožku, a prudce vstal. Kocour na něho vztekle sykl, jak přistál na podlaze, znechuceně si ho změřil a kráčel pryč; ocasem, který připomínal štětku na čištění lahví, mával ve vzduchu. To však už Harry běžel po točitých schodech nahoru do ložnice… Vezme si neviditelný plášť, vrátí se do knihovny a zůstane tam třeba celou noc, když to bude potřeba…
"Lumos," zašeptal čtvrt hodiny nato, když otevřel dveře knihovny.
S rozsvícenou hůlkou se plížil kolem polic a vytahoval z nich jeden svazek po druhém - sbírky uřknutí a zaklínadel, knihy o jezerních lidech a vodních příšerách, knihy o slavných čarodějkách a kouzelnících, o kouzelných vynálezech, jakékoli knihy, kde by se mohla objevit aspoň letmá zmínka, jak přežít pod vodou. Odnesl si je ke stolu a dal se do práce. Nahlížel do nich v úzkém paprsku světla z hůlky a občas pohlédl na hodinky…
Jedna hodina po půlnoci… dvě po půlnoci… aby se přinutil pokračovat dál, opakoval si znovu a znovu: V téhleté už to bude… teď už určitě… tak hned v té další…

Jezerní panna na obrazu v koupelně prefektů se smála. Harry se jako zátka pohupoval v bublinkové koupeli vedle jejího útesu, a panna držela nad hlavou jeho Kulový blesk.
"Tak si pro něj pojď!" hihňala se škodolibě. "No tak, vyskoč!"
"Nemůžu," zasupěl Harry, sápal se po koštěti a dělal přitom co mohl, aby se nepotopil. "Dej ho sem!"
Panna ho však jen násadou koštěte bolestně šťouchla do boku a smála se mu.
"To bolí - nech mě - au -"
"Harry Potter se musí probudit, pane!"
"Přestaň do mě šťouchat -"
"Dobby musí do Harryho Pottera šťouchat, pane, protože Harry Potter se musí probudit!"
Harry otevřel oči. Byl ještě pořád v knihovně; neviditelný plášť mu ve spánku sklouzl z hlavy a tvář měl přitisknutou ke stránkám knihy S hůlkou jde všechno. Posadil se, narovnal si brýle a zamrkal do jasného denního světla.
"Harry Potter si musí pospíšit!" vřískl Dobby. "Druhý úkol začíná za deset minut, a Harry Potter -"
"Za deset minut?" zakrákal Harry. "Cože - za deset minut?"
Podíval se na hodinky. Dobby měl pravdu: bylo dvacet minut po deváté. Jakási nesmírná, drtivá tíha jako by mu z prsou spadla rovnou do žaludku.
"Pospěšte si, Harry Portere!" vřeštěl Dobby a tahal ho za rukáv. "Už máte být s ostatními šampióny dole u jezera, pane!"
"Na to je pozdě, Dobby," řekl Harry zoufale. "Ani k tomu úkolu nenastoupím, vůbec nevím, jak bych to -"
"Harry Potter tam půjde a ten úkol zvládne!" vřeštěl skřítek. "Dobby věděl, že Harry nenašel tu správnou knihu, a tak ji našel za něho!"
"Cože?" strnul Harry. "Vždyť ani nevíš, co při tom druhém úkolu máme -"
"Dobby to ví, pane! Harry Potter musí do jezera, musí tam najít svého Funíka -"
"Svého co?"
"- a odvést svého Funíka od jezerních lidí nazpátek!"
"Co je to, ten Funík?"
"Přece váš Funík, pane - Funík, co Dobbymu dal tenhle svetr!" 
 A Dobby zatahal za sražený kaštanově hnědý svetr, který měl přes trenýrky.
"Cože?" vyjekl Harry. "Oni… oni unesli Rona?"
"To, o co Harry Potter v životě stojí nejvíc," kvílel Dobby. "A za hodinu -"
"- pak ti však černé zrcadlo -" odříkával zpaměti Harry a zděšeně na něj třeštil oči, "řekne: je marné hledat dál… Dobby, co mám dělat?"
"Musíte sníst tohle, pane!" zakvičel skřítek dál, sáhl do kapsy trenýrek a vytáhl jakousi kouli, jež vypadala jako slizké, šedozelené myší ocásky. "Těsně předtím, než skočíte do jezera, pane - to je žaberník!"
"A k čemu je to dobré?" zeptal se Harry a bedlivě si žaberník prohlížel.
"Když ho Harry Potter sní, dokáže dýchat pod vodou, pane!"
"Poslechni, Dobby," zeptal se horečně, "víš to jistě?"
Ještě úplně nezapomněl, jak se mu Dobby naposled snažil "pomoci", a skončilo to tím, že v pravé ruce neměl jedinou kost.
"Dobby to ví naprosto jistě, pane!" řekl skřítek vážně. "Dobby leccos zaslechne, je přece domácí skřítek, a když zatápí v krbech a stírá podlahy, chodí po celém hradu. Dobby slyšel profesorku McGonagallovou a profesora Moodyho, jak se ve sborovně bavili o příštím úkolu… Dobby nemůže dopustit, aby Harry Potter přišel o svého Funíka!"
Všechny Harryho pochybnosti byly rázem tytam. Vyskočil, svlékl neviditelný plášť, nacpal jej do brašny, popadl žaberník a strčil si ho do kapsy a pak už se řítil z knihovny s Dobbym v patách.
"Dobby už má být v kuchyni, pane!" vřískl skřítek, když vyběhli na chodbu. "Určitě ho už hledají - mnoho štěstí, Harry Pottere - pane, mnoho štěstí!"
"Uvidíme se potom, Dobby!" křikl Harry a hnal se chodbou a po schodech dolů, a bral je po třech.
Ve vstupní síni bylo ještě pár posledních opozdilců, kteří po snídani společně vycházeli z Velké síně a dvojitou dubovou branou ven, aby zhlédli druhý úkol. Všichni vytřeštili oči, když se Harry přehnal kolem nich, cestou porazil Colina a Dennise Creeveyovy, několika skoky seběhl po kamenném schodišti a už se řítil na studené školní pozemky, zalité zimním sluncem.
Když dusal po louce dolů, viděl, že sedadla, v listopadu rozestavěná kolem ohrady s draky, stojí teď stupňovitě v řadách podél protějšího břehu. Vzniklé tribuny už byly nabité k prasknutí a odrážely se dole v jezeře. Ozvěnou přes vodu kupodivu doléhalo až k němu vzrušené tlachání diváků. Harry uháněl jako s větrem o závod po opačném břehu jezera k porotcům. Seděli opět u stolu pokrytého zlatým suknem, přímo u vody. Cedric, Fleur a Krum stáli vedle stolu porotců a dívali se, jak se k nim Harry řítí.
"Už jsem… tu…" zasupěl,smykem zabrzdil a bezděčně postříkal Fleur její hábit bahnem.
"Kdes byl tak dlouho?" ozval se pánovitý, rozhořčený hlas. "Úkol už má začít!"
Harry se otočil. Mezi porotci seděl Percy Weasley - pan Skrk ani tentokrát nepřijel.
"Ale no tak, Percy!" klidnil ho Ludo Pytloun, kterému se očividně ulevilo, když se Harry objevil. "Nech ho vydechnout!"
Zatímco Brumbál se na Harryho usmál, Karkarov ani madame Maxime se netvářili nijak potěšené… bylo na nich vidět, že si oba už mysleli, že vůbec nedorazí.
Harry se shýbl, opřel se dlaněmi o kolena a lapal po dechu. V boku ho píchalo, jako kdyby měl nůž mezi žebry, nebyl však čas, aby se ho zbavil. Ludo Pytloun teď chodil mezi šampióny a rozestavoval je podél břehu po třech metrech od sebe. Harry stál úplně na konci, vedle Kruma, který na sobě měl plavky a v ruce držel připravenou hůlku.
"Všechno v pořádku, Harry?" zašeptal Pytloun a posunul ho ještě o tři metry dál od Kruma. "Víš, jak na to půjdeš?"
"J-jo," lapal po dechu Harry a masíroval si žebra.
Pytloun ho přátelsky klepl po rameni a vrátil se ke stolu porotců; poté si namířil hůlkou na hrdlo, stejně jako tenkrát na mistrovství světa, zvolal "Sonorus!" a jeho hlas zahřímal přes temné jezero k tribunám.
"Nuže - všichni naši šampióni jsou hotovi vykonat svůj druhý úkol a pustí se do něj, jakmile zapískám. Mají přesně hodinu na to, aby získali zpět to, o co přišli. Takže počítám do tří - raz… dva… tři!"
Hvizd píšťalky ostře prořízl nehybný, studený vzduch a tribuny propukly v jásavý potlesk a křik. Harry se ani nepodíval, co dělají ostatní šampióni: sundal si boty a ponožky, vytáhl z kapsy hrst žaberníku, strčil si ho do úst a vkročil do vody.
Jezero bylo tak studené, že cítil, jak ho kůže na nohou pálí, jako by vstoupil do ohně a ne do ledové vody. Jakmile zašel hloub, zmáčený hábit ho začal stahovat dolů; teď už mu voda sahala nad kolena a chodidla, v nichž rychle ztrácel cit, se mu smekala v bahně a po plochých, kluzkých kamenech. Žvýkal žaberník ostošest, úporně a rychle; chutnal nepříjemně slizce a gumovitě, asi jako chapadla chobotnice. Když už byl v mrazivé vodě po pás, zůstal stát, polkl a čekal, co se bude dít.
Zaslechl mezi diváky smích a věděl, že musí vypadat hloupě, když jen tak vkročil do jezera a nepředvedl žádné kouzlo. Od pasu nahoru, kde byl ještě suchý, mu naskočila husí kůže, a jak byl napolo v ledové vodě a nelítostný vítr mu čuchal vlasy, začal se prudce třást. Na tribuny se raději ani nedíval; smích nabýval na síle a z míst, kde seděli studenti ze Zmijozelu, bylo slyšet pískot a posměšky…
A pak měl Harry zničehonic pocit, jako by mu někdo přitiskl na ústa a na nos neviditelný polštář. Pokoušel se nadechnout, začala se mu však točit hlava: plíce měl prázdné, a posléze po obou stranách krku pocítil řezavou bolest -
Přitiskl ruce k hrdlu a přímo pod ušima nahmatal dvě veliké štěrbiny, jejichž okraje pleskaly do studeného větru… narostly mu žábry! Nerozmýšlel se ani chvíli a udělal jedinou rozumnou věc - šipkou se vrhl vpřed.
S prvním douškem ledové jezerní vody jako by do sebe vdechl život. Hlava se mu přestala točit; znovu si mocně lokl a cítil, jak mu voda hladce prochází žábrami a znovu dodává jeho mozku kyslík. Natáhl obě ruce před sebe a uviděl, že pod vodou jsou zelené a strašidelné a že dostaly plovací blány. Převrátil se a pohlédl na své bosé nohy - byly delší než předtím a mezi prsty také měly plovací blány - jako kdyby mu narostly ploutve.
Ani voda už mu nepřipadala ledová… naopak, příjemně chladila a nadnášela ho jako pírko… Harry se rozmáchl k dalšímu tempu, aby zjistil, jak daleko a jak rychle ho jeho ploutvovité nohy zanesou, a přitom si uvědomil, jak jasně vidí a že už vůbec nepotřebuje přivírat oči. Zakrátko doplaval tak daleko, že už nedohlédl na dno. Převrátil se a střemhlav zamířil dolů.
Ticho ho tlačilo do uší, jak plul nad onou podivnou, temnou a nezřetelnou krajinou. Viděl jen na tři metry kolem sebe, a jak se řítil vodou dál, vynořovaly se ze tmy před ním bez ustání nové a nové výjevy: porosty rozvlněných i spletených černých řas a rozlehlé bažinaté plochy posázené kameny, jež se matně blyštěly. Plaval hloub a hloub, k samému středu jezera, s očima dokořán, a skrze všeobjímající vodu, prozářenou neskutečně šedavým světlem, se pokoušel dohlédnout do šera za ní, kde už přestávala být průzračná.
Kolem se jako stříbrné šipky míhaly drobné rybičky. Jednou dvakrát měl dojem, že se před ním pohybuje něco většího, ale když doplul blíž, zjistil, že je to jen velká zčernalá kláda nebo hustý trs chaluh. Nikde ani stopa po ostatních šampiónech, jezerních lidech a Ronovi - a bohudík, ani po obří sépii.
Kam až dohlédl, prostíraly se teď před ním světlezelené vodní rostliny asi půl metru vysoké, jako nějaká louka s hodně přerostlou trávou. Harry bez mrknutí zíral bedlivě před sebe, aby v tom přítmí zachytil každý stín… a pak ho nečekaně chňaplo něco za kotník.
Prudce se otočil a spatřil ďasovce - malého rohatého vodního raracha, který si ho vyčíhl z podrostu, dlouhými prsty ho pevně držel za nohu a cenil špičaté zuby - Harry honem zašmátral rukou s plovací blánou po své hůlce, kterou měl v hábitu - ale dřív než ji stačil popadnout, vyletěli z chaluh další dva ďasovci, drapli ho za hábit a pokoušeli se ho stáhnout dolů.
"Relashio!" zvolal Harry, ale žádný zvuk se neozval… zato z úst mu vyklouzla veliká bublina a jeho hůlka, místo aby ďasovce zasypala jiskrami, vyslala proti nim cosi jako proud vařící vody: tam, kde je zasáhl, jim totiž na zelené kůži naskákaly zlostné červené skvrny. Harry vyprostil kotník z ďasovcova sevření a plaval pryč, jak nejrychleji dovedl, jen tu a tam bez míření vyslal přes rameno další proudy horké vody. Co chvíli mu nějaký ďasovec vždy znovu chňapl po noze a on po něm vší silou kopl; nakonec ucítil, jak nohou narazil na rohatou lebku, a když se ohlédl, viděl, jak omráčeného a zmateného raracha odnáší voda pryč. Jeho druhové ještě zahrozili Harrymu pěstmi a pak zahučeli zpátky do podrostu.
Harry malinko zpomalil. Schoval si hůlku do hábitu, rozhlédl se a znovu se zaposlouchal. Otočil se ve vodě kolem dokola a ticho mu bušilo do ušních bubínků ještě víc než předtím. Věděl, že tak hluboko se v jezeře do této chvíle nedostal, až na rozvlněné chaluhy se v něm však nic nepohnulo.

Další články


Kam dál