Story 3/2

25. října 2008 v 13:05 | Accuracy |  Příběhy CSI 3


Brass šel po chodbě a pročítal si hlášení.
"Promiňte," vyrušil ho jakýsi hlas.
"Ano?" zvedl Brass oči k drobnému blonďatému muži v zaprášené značkové bundě. "Přejete si?"
"Já bych se chtěl přiznat."
"K jakému přestupku?" zeptal se Jim v naději, že půjde o nějakou blbost, rychle sepíšou doznání, chlápek zaplatí pokutu a on se zase bude moci věnovat hlášení.
"Já...asi jsem někoho zabil."
"Hm... To bude chtít výslech."

"Nahlašte svoje jméno, příjmení, adresu s rodné číslo."
Podezřelý vše splnil. Jmenoval se Jones, křestním Norman, bydlel v okrajové části Vegas s byl neuvěřitelně vystrašený.
"Mohl byste popsat, co se přesně stalo?" Sofia, která vedla spolu s Nickem výslech, věděla přesně, na co se má ptát. Brass si případ vzít nemohl, to hlášení celkem spěchalo a měl je poslat vyšším místům. Greg stál za sklem a poslouchal.
"Jel jsem z Carson City, vracel jsem se ze služební cesty. Domů jsem to měl přes celý Vegas, nechtělo se mi čekat v zácpách, tak jsem si řek, že to radš objedu. Už jsem to měl domů jen kousek, silnice byla opuštěná, tak jsem si řek, co se může stát, a šláp jsem na to. Ale měl jsem smůlu, dostal jsem červenou. Taktak jsem stihl zastavit. Pak naskočila zelená, zas jsem to rozjel a pak se to stalo. Stála tam na silnici baba. Prostě tam jen tak stála, uprostřed cesty. To už jsem neubrzdil. Napral jsem to do ní. Chtěl jsem zavolat záchranku, ale neměl jsem signál. Po skle tekla krev, spousta krve. Bylo mi blbě, chvílu mi trvalo, než jsem se vyhrabal z auta. Chtěl jsem jí pomoct, ale ona...tam nebyla. Prostě jen krev a jinak nic."
"Kde se to přesně stalo?" Nickův hlas zůstával věcný.
"Na nepoužívané cestě mezi LV a starými doly na bauxit. Jezdívají tam vlaky, ale aut jen málo. Proto ty semafory."
"A vaše auto, kterým jste tu ženu srazil?" Nickovi nešly slova jako baba tak snadno přes pusu jako Jonesovi.
"Přijel jsem s ním hned, jak to šlo. Stojí venku na parkovišti, před tímhle barákem. Zelená laguna... Mě je blbě..."
Sofia s Nickem pochybovali, že auto bude zelenější než mužův obličej. Začaly se mu zavírat oči, hlas měl stále slabší.
"Nechtěl jsem to udělat. Už nikdy nepřekročím rychlost. Fakt, slibuju. Že není mrtvá?" Přál si slyšet, že ta žena žije, že je v pořádku, ale odpovědi se nedočkal.
"Klíčky od vašeho vozu," natáhla Sofia ruku k Jonesovi. Ten jí je bez řečí dal.
"Zavoláme vám doktora."
"Díky." Krátký úsměv jim byl lepší odpovědí.

Cath dopsala poslední písmenko ve hlášení. Pousmála se, když za podpis doplnila, že je jen zástupkyní dr. G. Grissoma. Došla do Eckliho kanceláře a položila mu spis na stůl. Pak zasedla za svůj počítač, aby proti všem svým předsevzetím a zásadám poslala Gilovi mail v pracovní době. Jak ho znala, určitě jí to v příštím mailu připomene, až si přečte, v kolik mail odesílala.

AHOJ GILE,
KOLIK BROUKŮ ROZŠÍŘILO TVOJI SBÍRKU? MÁM PRO TEBE NĚKOLIK VZKAZŮ.BRASS ŘÍKÁ, ŽE BY SES TAM MĚL NASTĚHOVAT, PRÝ TĚ TŘEBA SEBERE PŘÍŠTÍ TSUNAMI. GREG PO TOBĚ CHCE ADRESU, NĚJAK SE NEHODLÁ SMÍŘIT S FAKTEM, ŽE SIS NEPRONAJAL POKOJ V HOTELU. PRÝ TI CHCE POSLAT KÁVU A NEMŮŽE. SARA VZKAZUJE, ŽE JÍ V LOŽNICI OBTĚŽUJE MŮRA, JESTLI BYS JI NEMOHL ODCHYTIT, SEDÁ SI NA NI, KDYŽ SPÍ A BUDÍ JI. WARRICK S NICKEM A ARCHIEM SLOŽILI BÁSNIČKU. PRÝ TI O NÍ V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEMÁM ŘÍKAT, ALE JE TAK PĚKNÁ, ŽE SE O NI PODĚLIT PROSTĚ MUSÍM:
NAŠEHO MILÉHO GILA
CHYTILA DIVNÁ SÍLA.
CHCE MÍT SPOUSTU MOTÝLŮ,
VÍC, NEŽ VLASŮ NA TÝLU.
POČÍTAT JE NA KILA,
TO JE TOUHA PANA GILA.
JE TO VELKÁ CHLOUBA NAŠE,
CHYTIL BROUKA GOLIÁŠE.
TAKOVÝ JE GIL,
UŽ ABY TU BYL!
MÁME TU TEĎ DOCELA FOFRY. DÍVALA JSEM SE NA POČASÍ, BUDEŠ MÍT CELÝ TÝDEN TEPLO S PŘEHÁŇKAMI. UŽÍVEJ SI TO!
AHOJ, CATH

Gil chodil do města jedenkrát týdně. Vždy si usmlouval deset minut na internetu, neměl tudíž moc času. Stihl si akorát přečíst e-mail od Cath a odepsat. Pokaždé, když četl její mail, cítil se zvláštně. Se všemi se domluvil, že mu nebudou posílat SMS ani maily. Mobil s sebou vlastně ani neměl, v džungli nebyl signál a ve vesnici chyběl rozvod elektřiny. Bez signálu a vybytý by mu byl na nic. Všem vysvětlil i to, že má málo času na internet, takže by asi nestíhal psát odpovědi. Po celou dobu to všichni dodržovali. Všichni - až na Cath.
Přečetl si mail. Hm, tak Brass by se ho rád zbavil, pobaveně si pomyslel. Ach, Gregu, netušíš, jak moc mi tvoje káva chybí... No, Saro, ty máš smůlu. Přál bych ti pár nocí u mě ve stanu, tady by po tobě lezlo pořád něco a měla bys štěstí, kdyby to nebylo jedovatý. A ta básnička! usmál se.
Nedivil se, že je mail krátký, určitě ho psala Cath v práci, už i formulace "MÁME TU TEĎ DOCELA FOFRY" tomu nasvědčovala. Rychle odepsal odpověď:

DRAHÁ CATH,
DÍKY ZA PŘEDPOVĚĎ POČASÍ, JE SPOLEHLIVĚJŠÍ NEŽ TA ZDEJŠÍ. VŠECHNY POZDRAVUJ. BRASSOVI ŘEKNI, ŽE SE O MĚ NEMUSÍ BÁT, TO SPÍŠ ZAÚTOČÍ AL KAJDA NA BUDOVU KRIMINÁLKY NEBO HO UNESOU UFONI. A KDYBY PŘECE TSUNAMI PŘIŠLA, CHCI DO HROBU GREGOVU KÁVU A SAŘINU MŮRU, AŤ MÁM CO PÍT A CO ZKOUMAT, KDYBYCH SE NÁHODOU PROBRAL. NAŠIM KLUKŮM VZKAŽ, ŽE GOLIÁŠ ŽIJE V ROVNÍKOVÉ AFRICE, PŘEDEVŠÍM NA ZÁPADĚ. CO AL? KDO SE STARÁ O HANKA? DOUFÁM, ŽE PŘES VAŠI VYTÍŽENST NEVYŠETŘUJEŠ ŽÁDNÝ PŘÍPAD, JINAK BYS MI SNAD NENAPSALA V PRACOVNÍ DOBĚ.
AHOJ, GIL

Sara s Warrickem se vrátili na ústřednu zpracovávat důkazy. Zrovna šli po chodbě, když si je odchytil Brass.
"Volali z nemocnice. Sackett je schopný výslechu. Prý si ještě nepamatuje všechno, ale snad je toho dost, aby nám to pomohlo. Kdo chce jet se mnou?"
"To je jedno," řekla Sara, "jednoho si vyber."
"Dámy mají přednost," mrkl Jim na Saru. Pak se společně vydali ke garážím, zatímco Warrick odnesl důkazy na chemickou analýzu Lexii.
Lexie byla zvláštní žena. Ani vysoká, ani malá, s dlouhými stále svázanými vlasy světlé barvy a jizvou přes hranu dolní čelisti působila dojmem, který spoustu lidí zarážel. Její vzhled vzbuzoval respekt.Jedno oko černé, druhé zelené, přesto obě se stejným výrazem, stále zasněný pohled upřený do dálky. Nedívala sena věci ani "do nich", jak někdy působily obzvláště pronikavé oči, spíš skrz ně, za ně, sledovala, co se děje někde daleko, něco, co vidí jen ona. Lidé měli často pocit, že chápe víc než oni, často se jí cítili ohroženi.Pracovala tu už tři měsíce, přesto se nedalo říct, že by tu měla nějaké přátele. Svou práci dělala rychle, bezchybně a bez ohledu na okolnosti, pracovala stále stejně jako stroj a nikdy neprojevila ani ten nejmenší zájem o osudy lidí skrytých za důkazy, prvky, vzorky a chemické tabulky. Přesto nepůsobila chladně ani bezcitně, nevyvolávala ten dojem, který občas pocítí každý,kdo mluvil s lidmi zabývajícími se denně smrtí. U všech kriminalistů se občas projevila jejich práce, odcizili se svým obětem i pozůstalým, přestali vnímat bolest, smrt a strach lidí okolo sebe. Ona tyto pocity vnímala a chápala, nebyla schopná je ignorovat, tak se o nich nechtěla raději dozvědět. Proto se někdy chovala nevšímavě k lidem okolo.
"Ahoj Lexie, mohla bys udělat rozbor těchto látek?" podával jí Warrick sáčky s důkazy, "a tomuto udělej kompletní analýzu."
Lexie jen přikývla. Pak Warrick předal filmy z foťáků odborníkům, aby z nich vyvolali fotky. Později si je se Sarou vyzvednou a budou kontrolovat, jestli něco nepřehlédli. Nakonec šel do pracovny, kde zpracovával ostatní důkazy, jako třeba střepy z vázy.

Zatímco Warrick pracoval, auto lasvegaské kriminálky zastavovalo před nemocnicí. Vystoupila Sara a Brass. Sestře u vchodu ukázali průkazy a ptali se po panu Sackettovi. Sestra jim řekla číslo pokoje, odmítla však donést jeho věci s tím, že má moc práce. Jim jen pokrčil rameny a vydal se do nemocničního pokoje č. 31. Sara se divila, že ji tam dovedl celkem jistě, ani se nezeptal nikoho na cestu.
"Už jsem tu párkrát ležel," pousmál se. Zaťukali na pokoj a vstoupili.
"Dobrý den, já jsem Sara Sidle, kriminalistka, tohle je Jim Brass, kapitán policie. Měli bychom na vás pár otázek."
"Normálně žiju v hotelu na Stripu," rozpovídal se muž s obvazem na hlavě bez pobízení, "do bytu jsem se šel vyspat, protože to bylo blíž a zas jsem se měl ráno vracet. Když jsem odemknul dveře, slyšel jsem divné zvuky. Rozsvítil jsem, napadlo mě, že to jsou zloději. Pak jsem uviděl puštěnou televizi. To bylo divné, sleduji ji jen velmi málo. Přišel jsem, abych ji vypnul, ale na stolku nebyl ovladač. Cítil jsem v ruce něco slizkého. Podíval jsem se na ruku a pak jsem omdlel. Museli mě pěkně praštit, zmetci jedni."
"Pane Sackette, máte představu, kdo zavolal záchranku?" zeptala se Sara. Jim mlčel, aby stíhal zapisovat odpovědi.
"Asi domovnice..." zněla nejistá odpověď.
"My...na posteli a ve vaně jsme našli spoustu skvrn od spermatu a vaginálního sekretu, můžete nám k tomu něco říct?!
Sackett znejistěl ještě víc.
"No...já..., vždycky jsme si tm dávali sraz s milenkami. Víte, nejsem ženatý, ale na pokoji v hotelu mám partnerku, a občas to potřebuju trochu oživit."
"Měl jste poslední dobou stálou milenku?" zeptala se jednoduše Sara. Její schopnost přijmout takovouto informaci jako fakt a dál se v tom už nehrabat zřejmě muži pomohla uvolnit se.
"Ne, míval jsem, ale od té doby, co jsem se s jednou dost nešťastně rozešel,jsem je začal střídat."
"Co myslíte tím dost nešťastně?"
"Myslela si, že když nejsem ženatý, nejsem ani zadaný. Chtěla se mnou dítě, já jí řekl ne. Pohádali jsme se, tím to skončilo."
"Jak se jmenovala?"
"Jenifer Bilemosová. Ale rozešli jsme se před léty a od té doby jsem o ní neslyšel."
"Hlášena byla loupež, ale všechna elektronika a dokonce i šperky jsou v bytě. Co ještě bylo u vás cenného?"
"Měl jsem ve skříni na klíč 15 000 euro v hotovosti. Vždycky jsem tam měl nějaké peníze pro případ potřeby."
"Euro?" podivil je Jim, který doteď nepromluvil.
"Ano, chystali jsme se s přítelkyní na dovolenou do Evropy. Alpy, Jadran, Benátky, znáte to."
Sara se pousmála. Ano, tohle zná a moc dobře. Nepochybovala však, že Jimovi tyto názvy moc neříkají.
"Dál už nic cenného?" vrátila se Sara k tématu.
"Ano, obraz. Stál 60 000 dolarů. Víte, holky rády umění."
"I bojové?" zeptala se prohlížejíc si Sackettovu nemocenskou kartu.
"Prosím?"
"Jestli mají holky rády i bojové umění. Na místě činu nebylo nic, čím by vás pachatel mohl praštit. Tudíž si buď zbraň odnesl s sebou nebo vás uhodil rukou. Ta druhá varianta je pravděpodobnější, dle toho, co tu čtu."
"Hm. Neznám nikoho, kdo provozuje bojové sporty."
"Dobře. Děkujeme," řekla ještě Sara a už se zvedala k odchodu.
"Nashledanou. A brzy se uzdravte," popřál mu Jim.
Sackett jen přikývl a unaveně zavřel oči. Sara ještě vyzvedla Sackettovyvěci a s Jimem odjeli na ústřednu.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama